Moře života
Moře života
čtyři kapitoly z teologického díla
Sv. Ignatij
(Brjančaninov)
Na úvod.
O svých duchovních počátcích Sv. Ignatij Brjančaninov napsal ve svém “Pláči”:
“Sotva jsem dospěl a nabyl rozumu, počal jsem si ujasňovat i otázku své vlastní religiozity. Neuspokojovalo mne pouhé neodůvodněné náboženské cítění, ale hledal jsem, co je v náboženství správné a jasné a kde je skutečná Pravda. V této době se rovněž šířily a znepokojovaly hlavní město severu rozličné nové náboženské ideje, které mezi sebou vzájemně soupeřily a veřejně se přely. Avšak žádná z nich se mému srdci nelíbila. Mé srdce jim nedůvěřovalo a dostávalo z nich strach.
Během svých studií jsem se celým svým myšlením ponořil do zkoumání veškerých dostupných nauk a doslova jsem hořel touhou po poznání, které by odhalilo, kde je skryta skutečná víra, kde je ukryto pravdivé učení, takové učení, které by bylo prosté všech dogmatických i mravních omylů. Můj rozum díky vysokoškolskému studiu všech dostupných nauk dosáhl postupně v této oblasti známých hranic lidského poznání. A když jsem přišel k těmto hranicím, zeptal jsem se jednotlivých vážených věd: co můžete předat člověku za hodnoty? Člověk je přece věčný a proto i jeho hodnota musí být věčná. Ukažte mi tuto věčnou hodnotu, toto věčné bohatství, které bych si mohl vzít s sebou za hranice svého hrobu! Vědy však mlčely.
Pro upokojivou odpověď na tuto zcela podstatnou, nezbytnou a životně důležitou otázku, jsem se začal obracet k víře. Ale kde se skrýváš, víro pravdivá a svatá? Přece nemůžeš být součástí toho fanatizmu, ve kterém se nenachází ani špetka skutečné evangelní pokory, a ze kterého vane jen žár a povýšenost. A jistě také nejsi součástí kdejakého svévolného učení, které se odděluje od Církve a vytváří svůj vlastní náboženský systém, nadutě a domýšlivě hlásající nalezení jediné zaručeně pravé křesťanské víry - po sedmnácti stoletích od vtělení Boha Slova! Ach! V jakém to zmatku se utápěla má duše…
Začal jsem se proto často a se slzami obracet s modlitbou k Bohu, aby mě nenechal padnout za oběť nějakého zbloudění, ale aby mi ukázal pravý směr, kterým bych mohl napravit svou neviditelnou stezku mysli a srdce. Jaký div. Zjevila se mi zcela nenadále, jasná myšlenka… a mé srdce do ní padlo, jako do náruče nejlepšího přítele. Tato myšlenka mne inspirovala, abych hledal víru přímo u jejího pramene – v dílech svatých otců. “Jejich svatost – nabádala mne tato myšlenka – je zárukou jejich skutečné hodnověrnosti, proto ať se teď nyní oni stanou tvými průvodci.” Podvolil jsem se. A brzy jsem i nalezl způsob, jak postupně získávat různá díla svatých služebníků Božích. Od té chvíle jsem je rovněž počal horlivě číst a zkoumat. Sotva jsem jedny přečetl, vrhám se k druhým, čtu, pročítám, učím se. Víte, co mne však nejvíce ohromilo v dílech svatých otců Pravoslavné Církve? Byla to jejich jednomyslnost. Jednomyslnost podivuhodná a ohromující. Již osmnáct století skrze jejich rty je potvrzováno jediné jednomyslné učení – učení Boží!
Když jsem jedné jasné podzimní noci upřel svůj zrak na průzračné nebe poseté množstvím hvězd, tak rozmanitých velikostí a přesto zářících jedním světlem, řekl jsem si – tak je to i se spisy svatých otců. Když jsem jednoho letního dne uviděl širé moře, poseté množstvím různých lodí s plachtovím rozvinutým jako labutí křídla, lodí hnaných jedním větrem ke stejnému cíli, do stejného přístavu, řekl jsem si – tak je to i se spisy svatých otců. Když jsem slyšel jednou mnohohlasný chór, ve kterém rozdílné hlasy v jemné harmonii zpívaly jeden Božský hymnus, řekl jsem si – tak je to i se spisy svatých otců.
A jaké že to učení jsem u nich nalezl? Učení, které potvrzují všichni otcové - že cesta ke spáse, jediná a nepochybná, je neochvějné následování duchovních rad svatých otců. “Jestli jsi viděl – praví otcové – někoho, kdo padl oklamán lživým učením, nebo kdo padl, protože si uložil nevhodné úkoly – věz: tento člověk následoval pouze sám sebe, svůj rozum a své představy, nikoli učení otců” – které tvoří dogmatickou a mravní tradici Církve…
Tato myšlenka mi byla seslána Bohem, od kterého pochází každý dobrý dar… A tak se stala tato myšlenka pro mne klidným přístavem v místě pravdy. Moje duše zde nalezla odpočinutí od veškerého zmítání a houpání se ve větru. Ach, jak tato myšlenka je blahá a spasitelná! Je nezištným darem milostivého Boha, který přeje všem lidem spásu a dosažení poznání pravdy! Proto se stala také základním kamenem duchovního díla mé duše! Stala se pro mne hvězdou, ozařující mi správnou cestu! A počala postupně posvěcovat mou dosud tak těžkou, úzkou a utrpení plnou, avšak neviditelnou cestu mysli a srdce k Bohu.
Taková dobrodiní mi daroval můj Bůh a takové věčné útočiště, uvádějící do blažené věčnosti, mi bylo posláno shůry od samého trůnu Boží milosti a Velemoudrosti… Bůh, Sám Bůh mne touto blahodárnou myšlenkou vzdálil od marnivého světa. Žil jsem sice dosud uprostřed světa, ale nebyl jsem již na té všeobecné, široké a uhlazené cestě; moje blahodárná myšlenka mne poslala na cestu jinou, cestu k životodárným chladivým pramenům vod, do země hojnosti, do nádherné krajiny, často však i divoké a nebezpečné, protkané hlubokými propastmi, krajiny však i velmi pusté. Málo kdy jí prochází nějaký poutník.
Čtení děl svatých otců mě zcela jasně utvrdilo v tom, že spása se zcela nepochybně nachází uvnitř Pravoslavné církve, a že toto je zároveň nedostupné pro všechna rozličná věrovyznání západní Evropy, která si nezachovala v celosti ani dogmatické, ani mravní učení prvotní Kristovy Církve. Díla svatých otců mi odkryla to, co vykonal Kristus pro člověka, v čem spočívá lidský pád, proč je nám potřeba Vykupitele a v čem spočívá spása jednou darovaná, avšak stále poskytovaná našim Vykupitelem. Tak jsem pochopil, že člověk se musí rozvíjet, musí pocítit a nalézt spásu sám u sebe, bez čehož je víra v Krista mrtvá, a křesťanství je pouze slovem a pojmem bez jeho skutečné náplně! Otcové mne naučili pohlížet na věčnost, jako na opravdovou skutečnost, vedle které je nicotná i tisíciletá pozemská historie, natož náš život vymezený jakýmsi půlstoletím. Naučili mne, že pozemský život je nutné strávit svou přípravou k životu věčnému, tak jako se v předsíních připravují lidé ke vstupu do velkolepých královských komnat. Otcové mne naučili, že veškeré pozemské úsilí, uspokojení, sláva a výsady jsou jen zbytečné hry, na které si hrají a ve kterých také prohrávají svá věčná blaha dospělé děti.”
Moře života.
Před mými zraky se rozprostírá převeliké moře. Zde na severu je většinou pošmourné a bouřlivé, avšak čas od času bývá i krásné. Širé moře! Moře hluboké! Přitahuješ k sobě naše zraky i myšlenky. Dlouze a často bezděčně hledím na moře. V jeho obraze se nic nemění, ale zrak ani mysl se od něj nemůže odpoutat, jako by naše smysly pluly po mořských dálavách, jako by se do moře ponořovaly, jako by v něm tonuly. Ach, jaké se v hlubinách moře mohou nacházet inspirace! Jaký zvláštní pocit plnosti se rozmáhá v hloubi duše, když se oči potěší a nasytí jeho pozorováním! Pohleďme, přátelé, pohleďme na moře z našeho klášterního přístřeší, postaveného rukou Boží Prozřetelnosti právě na jeho břehu.
Za mořem – tam vidím jiné moře: hlavní město mocného Severu. Jak velkolepý je na ně pohled přes moře, z tohoto vzdáleného mořského břehu, na kterém se rozkládá náš příbytek ctihodného Sergeje. Tato část moře je součástí proslulého Baltu. Rozprostírá se do širých dálek, křišťálově stříbrné mezi svými mírnými břehy. Uzavírá je Kronštat, za kterým se v dáli slévá mořská neohraničenost s nekonečností nebe.
Zpíval kdysi svatý prorok David: Moře tu velké a široké; v něm hemží se nespočetný počet hadů, živočichů malých i velkých; tam proplouvají koráby i drak jehož jsi stvořil, aby si v něm hrál. (Ž 103, 25-26; 8,9) Význam Davidových slov je tajemný. Svatí Otcové nám jej však objasňují. Mořem je tu nazván náš svět; nespočetnými živočichy a rybami, kterými je naplněno, jsou nazváni lidé všech těch typů, národů a ras, kteří slouží hříchu; koráby pak je nazvána Svatá Církev ve svých částech, jednotliví křesťané, kteří postupně vítězí nad světem. Drakem žijícím v moři je nazván padlý anděl, který byl svržen s nebe na zemi.
Svatá Církev pluje po vodách moře života po dobu celé své pozemské pouti, napříč staletími, napříč tisíciletími. Náleží k světu svou materiální stránkou, ale nenáleží k němu svým duchem, jak řekl Pán Církvi skrze svaté apoštoly: nejste ze světa, ale Já ze světa vyvolil jsem vás (J 1,19): tělem i tělesnými potřebami náležíte světu, ale duchem jste světu cizí, protože náležíte Bohu, kterého prve než vás (svět) v nenávisti měl (J 15.18). Svatá Církev pluje na vlnách moře života, převyšujíc vlny svým Božským učením; ve svém nitru opatruje jediné pravé poznání Boha a jediné pravé poznání člověka, poznání dobra a zla, světa hmotného a dočasného i světa duchovního a věčného. Všichni opravdoví křesťané na celém světě náleží k této jediné opravdové Církvi, a držíce se jejího učení ve vší jeho plnosti a čistotě, představují společenství korábů, jež proplouvají mořem života, aniž by se pohroužily do jeho temných hlubin.
Po vlnách moře života se musí plavit každý křesťan, který směřuje k věčnosti. Jako se na moři nenachází žádné pevné obydlí a je možné na něm pouze putovat, tak není ani na moři života nic trvalého, nic, co by zůstalo navždy ve vlastnictví člověka a co by s ním přešlo až za hrob. Na věčnost s ním jdou pouze jeho dobré skutky a jeho hříchy. Nahý se člověk rodí do pozemského života, a když z něho odchází, zanechává zde i své tělo. To ovšem vidí jen pravý křesťan, nevidí to služebníci světa a otroci hříchu. Takový opravdový křesťan se potom podobá velikému korábu, přeplněnému rozličnými duchovními poklady, jejichž počet na své životní pouti stále rozmnožuje. Tato duchovní bohatství nemůže do sebe pojmout ani celý svět – tak jsou velká. A jsou tak drahocenná, že ani všechny poklady světa ve srovnání s nimi nic neznamenají. Svět však plane závistí k tomuto bohatství a nenávistí srší i proti těm, kteří je získávají. Mořský koráb se bez ohledu na to, jak je pevné konstrukce či je-li dostatečně veliký, musí prát se silou protivětrů, bouřemi, nebezpečnými skalisky a mělčinami; rovněž každý křesťan, bez ohledu na to, že je již oblečen v Krista, musí završit svou pozemskou pouť uprostřed mnohých nebezpečí. Všichni bez výjimky, kteří chtějí dojít spasení, pronásledováni budou (2 Tim. 3,12). Koráb má namířeno k přístavu; cestou bude kotvit pouze na krátký čas, nebo bude-li v krajní nouzi. I my musíme směřovat všemi silami k nebi, do věčnosti. Srdcem se nesmíme připoutávat k ničemu dočasnému! Dejme si proto pozor, ať naše duše nepřilne k čemukoliv pozemskému, ať k tomu nepřilne pod vlivem sebeklamu, který žije v nás, nebo pod vlivem sebeklamu, který nás obklopuje. Vinou našeho pádu leží naše duše v prachu (Ž 43,26), a proto se stala náchylnou ke všemu dočasnému a tlejícímu. Naše hruď je přitištěna k zemi (Ž 43,26) namísto toho, aby nás naše duchovní přirozenost vedla k nebi a na věčnost. Je nutné, abychom naši pozemskou službu a naše pozemské závazky nesli jako úkol uložený nám Bohem; tento úkol musíme plnit, jako bychom stáli před zraky samotného Boha, s čistým svědomím, srdečně a usilovně, vždy hotovi za něj vydat před Bohem svůj účet. Ať neponíží a neposkvrní tuto naši službu žádné hříšné pohnutky a cíle! Svá pozemská díla vždy uskutečňujme s vděčností Bohu za jejich splnění, a tím se tato pozemská díla stanou díly nebeskými. Avšak hlavním dílem naší pozemské existence ať je samotná služba Bohu. Služba Bohu spočívá v neustálých myšlenkách na Boha a na Jeho příkazy a v plnění těchto příkazů veškerým naším počínáním, viditelným i skrytým.
Mořský koráb řídí kormidelník: to on stále myslí na přístav, do kterého musí přivézt náklad; to on se neustále stará, aby se loď na moři neztratila, na moři, ve kterém je množství různých cest, a přitom zde žádné cesty není. Proto hledí kormidelník tak často na nebe a hvězdy, jindy zas na mapu a kompas - zvažuje jedno i druhé, a tak řídí svůj koráb. Člověk je zase řízen svou myslí. Ani na moři života není žádných cest; avšak všude je cesta pro opravdového křesťana. Nikdo z nás neví, co nás v budoucnosti potká, co se přihodí za den či za hodinu. Většinou se setkáváme s něčím nepředvídaným a neočekávaným. Není možné se spolehnout na stálost příznivého větru: příznivý vítr duje někdy dlouho, ale častěji se náhle změní na vítr nepříznivý, anebo se promění v hrozivou bouři. Pro křesťana se však najde cesta všude: věří, že ať se s ním stane cokoliv, děje se to podle vůle Boží. Pro křesťana bývá i nepříznivý vítr příznivým: pokora vůči Boží vůli jej smiřuje se situacemi plnými obtíží a hořkosti. Naše mysl musí neustále obracet svůj pohled na duchovní nebe – Evangelium, ze kterého září jako slunce Kristovo učení; naše mysl též musí neustále následovat srdce a svědomí, a být tak aktivní uvnitř i vně. Nechť se tento kormidelník nikdy neodchýlí ze směru k blažené Věčnosti a nechť pamatuje, že zapomenutí na věčnou blaženost může vést jen k věčné bídě. Nechť mysl chrání srdce před připoutaností k pomíjivému a tlejícímu, nechť je chrání od ztráty vřelého vztahu k Věčnosti, k pravdivému a skutečnému, pod vlivem tlejícího a pomíjivého. Nechť naše mysl často sleduje své svědomí, jako by bylo střelkou kompasu; nechť je sleduje, aby náhodou neodbočila do směru, který by se svědomím nebyl v souladu. Nechť je naše mysl vedena ve veškeré své činnosti Boží vůlí, aby neviditelný přístav věčnosti otevřel svou bránu a vpustil do svého nitra náš koráb, přetížený mnoha duchovními poklady.
Neobávejme se bouře na moři života. Jeho vlny vystupují až do nebes a propadají se zase do hlubin; ale živá víra křesťanu nedovolí utonout v zuřících vlnách. Víra vzbudí spícího Spasitele u kormidla – je v tom tajemný smysl, že Jej učedníci, plující mořem života, vidí spícího právě v okamžiku, když se z vlastní nedbalosti potápějí. Avšak ze srdce smířeného, ze srdce trpícího hříchem a lidskou nemocí zvolá víra plamennou modlitbou ke Spasiteli, prosíc o pomoc, o vysvobození – a obdrží je. Pán a Vládce všeho přikáže větrům i moři a nastolí na moři i ve vzduchu utišení veliké (Mat 8,26). Víra, vyzkoušená bouří větru, pocítí posilu a s novými silami se opět zmužile postaví k novým zápasům.
Nesmíme nikdy důvěřovat klidu, který nastane na moři života: tento klid je zrádný; moře je vždy proměnlivé. Nesmíme nikdy propadnout zdánlivému pocitu bezpečí: koráb může neočekávaně najet na mělčinu nebo narazit na neviditelné skalisko, pokryté krásnou slupkou mořských řas – narazí a těžce se poškodí. Někdy se objeví na obzoru sotva viditelný, bezvýznamný mrak. Náhle však ze sebe začne chrlit vichry, hromy, mlhu, a zdánlivě tiché moře vzkypí do nebezpečné bouře. Náš život je naplněn utrpením, zvraty, pokušeními. Svádí nás naše mysl: tento náš průvodce se často sám odklání z cesty a veškerý náš život strhává za sebou do zabloudění. Svádí nás naše srdce, které se mnohdy přiklání jen k naplnění svých vlastních vnuknutí a vzdaluje se od plnění vůle Boží. Svádí nás hřích, jak ten, který je v nás zasazen pádem, tak i ten, který na nás působí pokušením, obklopujícím nás ze všech stran. Svádí nás svět, sloužící jen marnosti a tlení a snažící se přiklonit každého z nás k této službě pomocí příjemných požitků či pomocí násilí. Svádí nás naši nepřátelé – padlí andělé; svádí nás ti, kteří jsou jimi ovládáni, lidé, kteří jim slouží. A často se i naši přátelé stávají vědomě či bezděčně našimi svůdci. Pán nám přikázal neustále na sobě pracovat, upevňovat se ve ctnostech a bránit se proti hříchu Božím slovem, modlitbou, vírou a pokorou.
Kdo jsou ti živočichové velcí, kteří se nasycují v nekonečných prostorách moře života? Ani sobě, ani nikomu jinému bych nepřál, aby byl podobný těmto velikánům moře, pro něž je jediným potěšením temná hlubina, hluboko pod hladinou, kam nedosahují sluneční paprsky. Tam žijí, tam mají svá obydlí a vycházejí odtud na lov, aby svůj život zabezpečili vraždami nespočtu svých obětí. Jejich chladné, divoké oči netrpí, vyhaslo v nich veškeré světlo. Jejich jménem Písmo označuje ty lidi, kteří jsou velicí svými schopnostmi, znalostmi, bohatstvím, mocí, avšak – běda! – celou svou duší jsou spjati s marností a tlením. Jejich srdce a mysl jsou výlučně zaměřeny na získávání světské slávy a pozemských radostí. Tito lidé již utonuli, ponořili se do moře života a honí se jen za tím dočasným, okamžitým, jako za nějakými přízraky: prohánějí se, říká Písmo, po mořských prostorách (Ž 8,9). Špatné jsou však jejich cesty. Stopy mizí hned za těmi, kteří je vyšlapali, a pro ty, kteří tudy jdou, není vpředu žádný náznak stezky. Takový je pozemský úspěch, neví, co chce. Když získá požadované, už jako by je neměl a žádá opět a znovu hledá. Pro syny světa je velmi těžké a nesnesitelné vidět světlo Kristova učení. Utíkají od něho do temných a prázdných propastí, k rozptýlení, k různým zábavám a tělesným radovánkám. Tam, v mravním zatemnění, prožívají svůj pozemský život, bez jakéhokoliv duchovního a věčného cíle. Takové lidi Písmo ani nenazývá slovem člověk: (takový) člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou (Ž 48,13). “Člověk je ten, kdo poznal sebe,” řekl ctihodný Pimen Veliký; člověk je ten, kdo poznal svůj význam, svůj stav, své místo.
Malými živočichy se nazývají lidé, kteří nejsou obdařeni nějakými zvláštními schopnostmi, nemají bohatství ani moc, a přesto i v tomto svém stavu slouží marnosti a hříchu. Nemají sice prostředky ke spáchání velikých a významných zlých činů, ale jsou vedeni, ovlivněni a zaslepeni vlastní zlou vůlí a účastní se přestupků páchaných velikány. Sami dělají jen takové zlé věci, které odpovídají jejich vlastním silám. Na moři života se potulují nevědomě a bez cíle.
A drak? Žádného není na zemi jemu podobného (Job 41,25), drak, jehož jsi stvořil, aby si v něm hrál (Ž 103,26). Drakem je nazván padlý anděl, podle množství zloby a lží, které v něm žijí. Podle možností působí skrytě, aby jeho působení bylo sotva znatelné, ale tím více vražedné. Ti, které přijal do své služby, necítí jeho okovy, jimiž je ze všech stran svazuje, svoji smrtonosnou službu povznáší na službu ve jménu svobody a vyššího štěstí. Avšak opravdoví křesťané se draku vysmívají, protože čistotou své mysli vidí všechny jeho rozprostřené sítě a potírají je silou Boží blahodati, jež září v jejich duši. Buďme podobni těm korábům, které plují po moři zpříma! I ony mají značnou část trupu ponořenou ve vodě, ale nejsou v ní ponořeny zcela, tak jako jsou v ní ponořeny ryby a jiní mořští živočichové. Není možné, aby se ten, kdo pluje po vlnách moře života, do vln nikdy nenamočil, ale nesmí v nich utonout.
V moři hemží se nespočetný počet hadů. Co o nich říci? Už samo jejich pojmenování nám říká vše. Jak nešťastný je osud těch, které Boží Slovo odmítá nazvat lidmi, ale dalo jim pojmenování bezejmenných živočichů. Oč nešťastnější jsou však ti, kterým Nejsvětější Slovo a Soudce světa dalo jméno had? Žádné hluboké vody nemohou být jejich stálým příbytkem. Jen páchnoucí bahnitý porost, do kterého je zanesla náhodná vlna a ve kterém se shromažďuje veškerá nečistota a bahno, v němž se rozkládají těla lidí, kteří zahynuli v mořských léčkách, ubiti mečem pirátů moře života.
Bratří a přátelé moji, stojím s vámi na břehu a hledím na toto moře – zčeřené a hrající různobarevnými pásy. Za tímto mořem je moře jiné, moře se zlatě planoucími kopulemi a věžemi… A nad tím vším se z Božího chrámu ozývá velkolepá a význačná píseň: Vidím, kterak zmítáno jest bouří nástrah moře života, a když k tichému jsem připlul Tvému přístavu, volám k Tobě: život můj vyveď ze zkázy, Mnohomilostivý. (6. píseň kánonu)
