Moře života - Boží řády
Boží řády
Nic se neděje náhodou! Bůh řídí svět a vše, co se děje na nebi i na zemi, děje se podle vůle velemoudrého a všemohoucího Boha. Ve Své velemoudrosti a všemohoucnosti, ve Svém řízení je Bůh nepochopitelný a nepostižitelný.
Bůh řídí svět: nechť se před Ním skloní všechna Jeho rozumná stvoření, nechť k Němu s úctou vzhlížejí Jeho služebníci, nechť s rozpaky a údivem vychvalují velkolepost Božího řízení, které převyšuje jejich vlastní rozum!
Bůh řídí svět. Jen zaslepení hříšníci toto řízení nevidí. Vymysleli si nesmyslnou náhodu; neuvědomují si nesprávnost, omezenost svého názoru, názoru zatemněného a zvráceného; Boží řízení podle nich postrádá řád a smysl; rouhají se Božímu řízení a velemoudré jednání nazývají jednáním bláznivým.
Je to Hospodin, náš Bůh, kdo soudí celou zemi (Ž 104,7), hlásá královský Prorok. Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nanejvýš spravedlivé. (Ž 18,10) Není v nich nic nespravedlivého, nic nerozumného! Jsou ospravedlňovány svými následky, svými duchovními plody; jsou ospravedlňovány dokonalostí svého nade vše dokonalého Pramene.
Jeruzaléme, chval zpěvem Hospodina, chval Sijóne, svého Boha! On upevnil závory v tvých branách, požehnal tvým synům v tobě. (Ž 147,12-13) Jedině Pravoslavná církev může Bohu vzdávat vpravdě bohumilou chválu. Pouze její skuteční synové, kteří jsou věrni jejímu nitru – dogmatické a mravní tradici –, se mohou stát dědici Božího požehnání. Bůh, který oznámil Své slovo Jákobovi, nařízení Svá a soudy Izraeli (Ž 147,19), odkrývá učení o spáse všem členům Pravoslavné církve; avšak tajemství evangelní pravdy a tajemství Svých řádů odkrývá – v míře, v jaké může být pochopeno – pouze vyvoleným, kteří jsou schopni čistou myslí uzřít Boha v Jeho prozřetelnosti a řízení. Tak žádnému z pronárodů neučinil, Jeho soudy nepoznaly. (Ž 147,20)
Vidění Božích řádů je viděním duchovním. Vyvíjí-li křesťan usilovnou duchovní činnost, přichází chvíle, kdy je jeho mysl působením Boží blahodati pozdvihnuta k tomuto vidění. Na duchovním vidění mysli se podílí i srdce svatým duchovním citem; srdce se jím napájí jako sladkým a libě vonícím nápojem, vlévajícím do něho potravu, odvahu i veselí. Vhlížím do Tvých řádů, Pane můj: propastná tůň bezměrná jsou Tvoje soudy (Ž 35,7). Jejich hloubku nemůže prozkoumat ani rozum lidský, ani rozum andělský, stejně jako naše tělesné oči nikdy nedohlédnou k nebeské klenbě, skryté za průzračnou a nekonečnou modří.
Správné a přesné plnění Boží vůle není možné bez poznání Božích řádů. Co jsou Boží přikázání? Je to Boží vůle, která byla lidem zjevena, aby se jí mohli řídit ve skutcích závisejících na jejich svobodné volbě. Co jsou Boží řády? Je to působení nebo dopuštění Boží vůle, na něž nemá rozhodnutí člověka žádný vliv. Je zřejmé, že pro dokonalé plnění Boží vůle musí člověk získat správný vztah jak k Božím přikázáním, tak k Božím řádům. Neboť jsem dbal na Hospodinovy cesty, praví skutečný Boží služebník, všechny jeho řády jsem měl na zřeteli, neodvrhl jsem Jeho nařízení. (Ž 17,22-23) Nauč mě Svým soudům, Pane můj. (Ž 118,108) Z přímého srdce Ti vzdávám chválu, že se smím učit Tvým spravedlivým soudům. (Ž 118,7)
Svévolník – svévolný sluha démonů – ve zpupném hněvu říká: “Bůh nic nevypátrá, Bůh tu není.” Odtud všechny jeho pikle. Vysoko jsou od něho Tvé soudy. (Ž 9,25-26) Pohrdání Božími přikázáními je nevyhnutelně spojeno se zavržením Božího řízení světa a Boží Prozřetelnosti (Boží péčí o svět): pohrdání Božími přikázáními vzniká jako přirozený následek tohoto zavržení. Podle svévolného, vědomého hříšníka je vládcem vesmíru a prvotní příčinou všeho, co se děje s lidskou společností i s každým jednotlivcem, buď lidský rozum, nebo slepá, nesmyslná náhoda. Těmito svými myšlenkami a naladěním své duše se takový hříšník staví do nepřátelského vztahu k Bohu i k Jeho svatému Evangeliu. Nebojí se pak popírat všechna Boží přikázání ani uspokojovat všechny své neřestné žádosti.
Kdo nenachází Boha v Boží Prozřetelnosti, nenachází Jej ani v Božích přikázáních. Kdo však spatřil Boha v Jeho řízení světa, kdo pocítil láskyplnou úctu před tímto řízením, před Božími řády – jen tomu se strachem chvěje tělo před Bohem (Ž 118,120), jen ten může ukřižovat svou vůli, hříšnou moudrost i lásku k věcem tohoto světa na kříži evangelních přikázání. K tomu, abychom spatřili Boha v Jeho Prozřetelnosti, je nutná čistota mysli, srdce i těla. Pro získání této čistoty je nutné žít podle přikázání Evangelia. A z poznání Božích řádů se v hojnější míře rodí i matka tohoto poznání – zbožný život.
Bůh řídí vesmír, a řídí i život každého člověka do poslední maličkosti. Takové řízení, zacházející do těch nejmenších, na pohled zcela nicotných záležitostí v životě tvorů, odpovídá nekonečné dokonalosti Božích vlastností. Zákon tohoto řízení můžeme spatřit v přírodě, vidíme jej ve společenském i osobním životě lidí a nalézáme jej rovněž ve Svatém Písmu. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? řekl Spasitel. A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás, spravedliví a věrní služebníci Boží, jsou však spočítány i všechny vlasy na hlavě. (Mat 10,29-30) Věřím těm přesvatým slovům! Nemohu jim nevěřit: ta slova přesně vyjadřují dokonalost mého Boha. Ty sám, Pane můj, vynes nade mnou rozsudek! (Ž 16,2) Celý Ti náležím! Můj život i smrt leží v každé chvíli ve Tvých rukou! Ať dělám cokoli, ať jsem kdekoli, Ty jsi stále přítomen: pomáháš mi v činech, ve kterých máš zalíbení; jsi nekonečně trpělivý k mým činům svévolným, hříšným a nerozumným. Tvá pravice mne neustále napravuje na správnou cestu! Bez pomoci Tvé pravice bych dávno beznadějně zabloudil a nenávratně zahynul. Ty, který jsi jediný schopen soudit člověka, soudíš mne a Svým spravedlivým soudem a nevýslovnou Svou milostí rozhoduješ o mém věčném údělu. Jsem Tvůj, patřil jsem Ti dříve, než jsem přišel na svět, patřím Ti v celém svém životě a budu Ti patřit i za hranicí pozemského bytí, na konci své životní pouti.
Boží řády – to je vše, co se děje ve vesmíru. Vše, co se děje, děje se v důsledku Božího soudu a Jeho ustanovení. Vskrytu před Bohem a nezávisle na Něm se neděje a nemůže dít nic. Něco se děje podle Boží vůle, jiné je Bohem dopuštěno; vše, co se děje, děje se na základě Božího soudu a ustanovení. Z tohoto důvodu se v Písmu Svatém Boží řády často nazývají soudem Božím. Soud Boží je vždy spravedlivý: Ty jsi, Hospodine, praví Prorok, spravedlivý, přímý ve Svých soudech. (Ž 118,137)
Aktem Boží vůle byl stvořen svět viditelný i neviditelný, byl stvořen a vykoupen člověk, staly se a dějí všechny události veřejné i soukromé, události, ze kterých jako slunce z nebe svítí Boží milost, Boží všemohoucnost, Boží velemoudrost. Božím dopuštěním, v důsledku svobodné volby tvorů vzniklo zlo se všemi svými následky; Božím dopuštěním, v důsledku vlastní svobodné volby padli andělé, padl člověk; Božím dopuštěním Boha nepřijali a odpadli od Něho lidé, kteří byli vykoupeni vtěleným Bohem; Božím dopuštěním, ze zlé vůle svržených andělů i padlých lidí – pro jejich přestupky a bezbožnost – se zvrhla celá země. Božím dopuštěním a podle Božího soudu je a bude stvoření trestáno různými trápeními a bědami, hromadnými i jednotlivými; z Božího dopuštění a podle Božího soudu postihnou ty, kteří odpadli od Boha, tyto Boží nepřátele, věčná muka v ohnivé a temné propasti pekla, pro niž se sami dobrovolně rozhodli. Když vzhlédl Apoštol svou čistou myslí, myslí ozářenou paprsky svaté Pravdy, když vzhlédl k nedosažitelné výši Božích řádů, stanul ve svatém úžasu z tohoto vidění a zvolal: Ó, jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, Jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou Jeho soudy a nevystopovatelné Jeho cesty! Kdo poznal mysl Páně a kdo se stal Jeho rádcem? (Řím 11,33-34)
Tak zvolal Apoštol, rozmlouvaje o strašlivém přestupku, jehož se dopustili nepříčetní Židé, o dobrovolném odvržení Spasitele, které bylo korunováno obludným zločinem: Jeho vraždou. Když Apoštol mluví o přestoupení lidí, které plně záviselo na jejich svobodné vůli, vyjadřuje se tak, jako by toto přestoupení bylo vykonáno Bohem. Bůh totiž dopustil, že upadli do nepoddajnosti všichni, tj. Židé. (Řím 11,32) Dal jim Bůh ducha omámenosti, oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli. (Řím 11,8) Boží dopuštění je popsáno jako Boží čin. Ten, jenž je neomezený ve své síle a moci, jako by Sám Sebe omezil a nezměnil svobodnou vůli člověka, nezastavil lidské jednání, které se začalo úporně bránit a zatvrzele protivit vůli a dílu Božímu. Žádné rozhodnutí tvorů ani veškeré jejich síly by nebyly schopny klást odpor všemohoucí pravici Stvořitele. Nic se však nestalo. Takové jsou Boží řády. Nelze je pochopit, neboť převyšují rozum všeho rozumného stvoření. Zkoumání toho, co nemůže být pochopeno, je práce marná a nesmyslná. Zkoumání Božích řádů je Bohem zapovězeno, neboť jde o počínání vzbuzené zaslepenou domýšlivostí, vzbuzené klamnou představu o zkoumaném, jde o počínání, které nevyhnutelně končí zblouděním, rouháním se Bohu a záhubou duše. Po vzoru Apoštola musíme Boží řády vidět a nazírat pohledem víry, pohledem duchovního rozumu, nesmíme si připouštět neplodné úvahy podle lidských principů, ale zbožně se ponořit do svaté nevědomosti, do svaté temnosti skrýše (Ž 17,12), do mraku, který je zároveň zázračným světlem, ve kterém je Bůh ukryt před duchovními zraky lidskými i andělskými.
Podle svatých Otců “zlo nemá samostatnou existenci, povstává z naší nedbalosti k ctnosti a ztrácí se spolu s naším úsilím o ctnost”. Zlo je nedostatkem dobra a může se vztahovat pouze k omezeným rozumným tvorům, ve kterých je i dobro omezeno. V nekonečném však nemá místo žádný nedostatek, a nemá k němu ani přístup. Bůh je nekonečný a nekonečné je i Jeho dobro. Nekonečno se ze své podstaty nijak nezmenší, odečte-li se od něho jakékoli číslo, ani se nezvětší, pokud se k němu cokoli přičte. Ani zlo, ani dobro tvorů nemá a nemůže mít žádný vliv na Boha ani na Jeho skutky. Boží řády stojí v nedostupných a nedotknutelných výšinách; stojí ve výšinách, jež jsou nezávislé na činnosti démonů i lidí. Boží jednání si zachovává své výlučné vlastnosti a význam bez ohledu na jednání lidské a démonské, jež je navenek sjednoceno s Božím jednáním v jednání jediné.
Úžasný příklad takového jednání představuje veliká událost utrpení a smrti Bohočlověka. Na jedné straně tu byl sám vtělený Bůh, který se podle Své nejsvětější vůle rozhodl podstoupit toto utrpení a smrt; na straně druhé tu byli přední izraelští kněží, vedení rovněž svou vlastní vůlí, kteří uvrhli vtěleného Boha do nejhlubšího ponížení a odsoudili Jej ke krutému mučení a potupné smrti. Na lidském zločinu měli podíl i démoni, tito původci veškerého zla. Boží dílo zde bylo vnějškově ve shodě s dílem lidí a démonů; ve skutečnosti se však jedna činnost od druhé nepředstavitelně lišila. Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, řekl Židům apoštol Petr. Vůdce k životu jste dali zabít; Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech Svých proroků, že Jeho Pomazaný musí trpět. (Sk 3,14-15,18) Tutéž myšlenku vyjádřili i Apoštolé, když se dozvěděli o počátku pronásledování Církve v Jeruzalémě. Ve své modlitbě praví: Pane, Ty jsi stvořil nebe, zem, moře i všecko, co je v nich. Ty jsi řekl ústy Svého služebníka, našeho praotce Davida, pod vlivem Ducha Svatého Ducha Svatého: Proč se pohani bouří, národy proč osnují marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vládcové se srocují proti Pánu a proti Jeho Pomazanému. Ano, skutečně se srotili v tomto městě Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem proti Tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi ustanovil Mesiášem. Tak vykonali, co předem určily Tvoje moc a Tvé rozhodnutí. (Sk 4,24-28)
Řády a díla Boží si jdou svou cestou; díla lidská a démonská si jdou rovněž svou vlastní cestou. Přestoupení a zločiny zůstávají ve vztahu ke svým pachatelům stále stejnými přestoupeními a zločiny, i kdyby ti, kteří zlo ve zlém úmyslu páchají, byli zároveň nástrojem Boží vůle. Je to důsledek neomezené Boží velemoudrosti, neomezené Boží moci, díky níž tvorové, jednajíce podle své svobodné vůle, zůstávají zároveň nevyhnutelně v moci svého Tvůrce, a ačkoli to nechápou, nevědomě plní Boží vůli.
Boží řády jsou přítomny a působí v nitru událostí, které uskutečňují lidé a démoni; jsou jako nejjemnější duch uvnitř hmoty, a přitom na hmotě nezávisí a nejsou hmotou omezeny; působí na hmotu, hmotě však nepodléhají. Boží řády jsou všemohoucím působením nejdokonalejšího Boha ve světě, jediného opravdového Ducha, který naplňuje svět i vše, co je za hranicemi světa, který je však se světem neztotožnitelný. Boha nelze ztotožnit se světem hmotným, poznatelným našimi smysly; nelze Jej ztotožnit ani se světem duchů, našimi smysly nepoznatelným. Boží skutky a řády jsou s Ním ve shodě, avšak ani s nimi nelze Boha ztotožnit. Ať před nimi pokorně umlknou lidé i Andělé! Ve vztahu k Bohu jsou i duchové hmotní: liší se od Boha jak podstatou, tak vlastnostmi, liší se nekonečně, liší se natolik, nakolik se od Něj odlišuje i hrubá hmota. Takovým zákonem se řídí vztahy nekonečného ke všemu omezenému a konečnému. Jakkoli by se předměty omezené od sebe lišily, jakkoli by se zvětšovaly nebo zmenšovaly, jejich odlišnost od nekonečného se nezmění a nikdy se nemůže změnit: nekonečno je vždy stejné, protože je vždy nekonečné.
Běda světu, svádí ke hříchu! Svody sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého přicházejí. (Mat 18,7) Tak pravil Spasitel světa, náš Pán Ježíš Kristus. Měl na mysli události, které se dějí před našima očima a které se ještě mají stát, ve kterých se nejsvětější Boží řády slévají vjedno se zločinnými a zhoubnými následky hříšného, chlípného a Bohu nepřátelského lidského rozhodování.
Svody musejí přicházet: těmito slovy se odhaluje Boží předurčení, odhalují se Boží řády, nepochopitelné pro člověka a nedostupné pro jeho chápání. Běda tomu člověku, skrze kterého svody přicházejí: zde se oznamuje Boží hněv proti služebníkům, zvěstovatelům, ochráncům, rozsévačům a šiřitelům hříchu v lidské společnosti, nepřátelům a pronásledovatelům pravdivého Bohosloví a Bohoslužby. Jejich záměry a činy jsou již Bohem odsouzeny; jsou již proneseny hřímavé hrozby proti těmto záměrům a činům; již je pro ně připravena věčná odplata v pekle s jeho žaláři, strašnými mučidly a tresty. Nepříznivé a Bohu se protivící činy a záměry lidí jsou nicméně Bohem dopouštěny. Takové jsou Boží řády. Zlo, páchané obyčejnými tvory, nemůže narušit v Bohu – v Nejdokonalejším Dobru – neotřesitelné a nedotknutelné přetrvávání Jeho nezměnitelných vlastností a důstojnosti, nemůže bránit nekonečné Boží Velemoudrosti, aby uskutečňovala Svou nejsvětější a všemohoucí vůli.
Co to znamená – Boží předurčení? Je to způsob vyjádření, jehož užívá Svaté Písmo, když popisuje Boží velkolepost, přesahující jakýkoli popis. Pojem předurčení se namnoze shoduje s pojmem Božích řádů: oba pojmy se často vzájemně zaměňují. Pokusme se nyní objasnit Boží předurčení, o jehož existenci vypovídá Svaté Písmo a jehož nesprávným pochopením byli již mnozí strženi do zhoubné propasti bludu.
Bůh nepodléhá času: čas pro Boha neexistuje. Slovo “čas” vyjadřuje představu, která vzniká v rozumných bytostech na základě dojmu vyvolaného proměnami jevů v přírodě. Tímto čas vymezuje věda. Byl večer a bylo jitro, den první. (Gen 1,5) A takto je původ představy o čase vyložen v Písmu. Toto vyjádření je v naprostém souhlasu se závěry pozitivní vědy. Je očividné, že na Boha nemohou vnější jevy působit, jinak by nebyl dokonalý a podléhal by změnám, zmenšování i zvětšování, což ovšem nejsou vlastnosti nekonečného. Pro Boha čas vůbec neexistuje: není proto pro Něj ani budoucnosti. Co se má teprve stát, to se před Božími zraky již stalo; dokonce i posmrtný úděl každého člověka, který je přirozeným důsledkem jeho pozemského, svobodného konání, je Bohu dopředu znám; Bůh o něm již rozhodl. Tvé oči mě viděly v zárodku (Ž 138,16), nejdokonalejší Bože! – vyznal oduchovnělý Prorok, a zcela logicky to musí vyznat i každý člověk.
“Jsem tedy předurčen! Nemohu se protivit Božímu předurčení, nemohu je nijak změnit ani porušit. Proč bych se tedy měl nutit k neúprosně strohé křesťanské ctnosti? Proč bych se měl stále jen omezovat, proč bych si měl neustále odříkat radosti života? Budu si žít, jak se mi zachce a zlíbí! Rozběhnu se za tím, k čemu mě vábí moje touha, touha, která přede mnou maluje vše v krásných barvách! Dosyta se potěším všemi požitky, i kdyby to byl hřích! Jak rozkošně jsou tyto požitky rozsypány po celém světě, a naše nesnesitelná zvědavost nás vábí, abychom je všechny zakusili a vyzkoušeli. Jestliže mi je předurčeno spasení, pak mě Bůh spasí bez ohledu na všechny mé neřesti. Jestliže mi je souzena záhuba, pak zahynu bez ohledu na veškerou svou snahu o dosažení spásy.” Takový názor vychází z naprosté neznalosti křesťanství! Vychází ze lstivého rozumu a z tělesného myšlení. Je to strašné a neuvědomělé bohorouhání! Toto nešťastné a nanejvýš pochybené spekulování je však mnohými považováno za nezvratnou pravdu a je základem svévolného způsobu života, života nezákonného a rozvratného. Takový hanebný pozemský život přináší jen věčné hoře a věčné strasti v záhrobí.
Lživé a dušehubné spekulování o předurčení a osudu vzniklo směšováním jednání vyhrazeného jedině Bohu, s jednáním lidským. Jedna chyba na začátku rodí zákonitě chyby další; vzniká od ní i mnoho dalších omylů, protože tato chyba byla učiněna v základní a výchozí myšlence. Směšuje-li člověk své jednání s jednáním Božím, přirozeně tím podřizuje obě jednání jedinému zákonu, jedinému úsudku – úsudku svého vlastního rozumu. A právě zde se otevírají nekonečné možnosti ke zbloudění. Kdo ze sebe udělal soudce Božích skutků, nevyhnutelně Bohu připisuje stejný vztah k dobru a zlu, jaký k nim má člověk. Boží vlastnosti ztotožnil s vlastnostmi lidskými; Boží myšlení podřídil zákonům myšlení lidského; přiznává snad jistou odlišnost, ne však odlišnost nekonečnou, nýbrž jakousi svou vlastní, neurčitou, vzdálenou skutečné pravdě a jejímu smyslu.
Od Svého bezpočátečného počátku si Bůh vystačil se Svým jediným Slovem. Boží Slovo je zároveň Jeho Myšlenka: Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. (Jan 1,1) Je to vlastnost nekonečného Rozumu. Ve Své nekonečné dokonalosti má Bůh jen jednu jedinou Myšlenku, bez ohledu na to, že se tato Myšlenka v oblasti rozumných tvorů projevuje nesčíslným množstvím myšlenek. Oddělme a nekonečně od sebe vzdalme podstatu Boha, Jeho vlastnosti a Jeho působení – teprve pak dostanou naše úvahy o Božích řádech a předurčení potřebný základ. Předurčení údělu člověka náleží výhradně Bohu; vyplývá to z nekonečné dokonalosti Božího rozumu a nezávislosti Boha na čase. Boží předurčení ukazuje člověku Boží velikost, zůstávajíc tajemstvím známým pouze Bohu; nikterak však neomezuje svobodné jednání člověka v žádné oblasti pozemského života a nemá na jeho jednání žádný vliv. A nemá-li Boží předurčení žádný vliv na jednání člověka, nemá a nemůže mít žádný vliv ani na následky tohoto jednání, na lidskou spásu nebo záhubu. Jako návod pro naše chování jsou nám dány na jedné straně rozum a svobodná vůle, na straně druhé zjevené učení Boží. Zjevené Boží učení nám naprosto jasně a zřetelně zvěstuje Boží vůli uskutečnit spásu člověka, zvěstuje Boží blahovůli, aby byli všichni lidé spaseni, a zvěstuje i věčné utrpení jako odplatu za odmítnutí Boží vůle. Z toho jasně vyplývá: spása nebo záhuba člověka jsou závislé jen a jen na jeho vlastní vůli, a nikoliv na Božím předurčení, které je před ním skryto.
Jak to, že se jeden rodí jako bohatý a vznešený, kdežto druhý jako chudák, uprostřed lidí přezíraných a utlačovaných, odsouzených k celoživotní tělesné práci v potu tváře, lidí bez prostředků a vzdělání? Jak to, že jeden umírá jako vetchý stařec, jiný v rozkvětu mládí či mužném vzrůstu, další jako dítě, nebo dokonce jako několikadenní miminko? Jak to, že jeden se těší stálému zdraví a úspěchu, a druhý se utápí v nemocech, stíhá ho utrpení za utrpením, bída za bídou? Těmito a podobnými otázkami se kdysi zabýval veliký egyptský poustevník Antonín; marně však hledal odpověď ve svém vlastním rozumu, byť osvíceném Boží milostí a schopném nazírání Božích tajemství. Když se svatý starec unavil neplodným rozvažováním, zazněl k němu z nebe hlas: “Antoníne! To jsou Boží řády. Kdo je zkoumá, škodí své duši. Všímej si raději sebe.”
“Všímej si sebe”, člověče! Dej se do práce a zkoumání, které je pro tebe opravdu potřebné a nezbytné. Urči sám sebe, svůj vztah k Bohu a ke všem částem širého světa, které znáš. Urči, co můžeš sám pochopit, co můžeš jenom pozorovat a co je před tebou skryto. Urči stupeň a hranici své schopnosti myslet a chápat. Jsi bytostí omezenou, a proto má tato schopnost přirozeně svůj stupeň a ohraničení. Věda pokládá lidské pojmy za úplné a dokonalé; tyto pojmy však zůstávají vždy závislými na lidské schopnosti myslet a chápat: jsou dokonalé natolik, nakolik je dokonalý člověk. Musíš dospět k důležitému poznatku, že dokonalé pochopení čehokoliv není pro omezený rozum ani možné, ani mu není vlastní. Dokonalé chápání náleží jedině Rozumu dokonalému. Bez tohoto poznání, poznání pravdivého a svatého, nebude člověk nikdy schopen správného postoje a správného jednání, byť by byl skutečným géniem. Mám na mysli postoj a jednání duchovní, ve kterých je každý z nás povinen rozvíjet se tak, jak to pro rozumná stvoření ustanovil a předepsal jejich Stvořitel. Nejsou tím myšleny naše krátkodobé skutky a postoje, které zaujímáme v průběhu našeho pozemského putování jakožto členové lidské společnosti.
Zdá se to snadné: co je mi bližšího než já sám? Znám něco lépe než sám sebe? Jsem stále se sebou samým; přirozeně a nevyhnutelně jsem nucen neustále vnímat sebe sama; jiné předměty vnímám v té míře, v jaké je to potřebné pro mě samého. Láska k sobě samému mi byla zákonem Božím dána jako měřítko lásky k bližnímu. Ale co já – raději se usilovně snažím poznávat věci ukryté v zemských i mořských hlubinách, v nesmírných výškách až za hranicí nebes, a přitom mi činí potíže, ocitám se v rozpacích a nevím, co odpovědět, zaslechnu-li otázku: kdo jsem, co jsem? Kdo je to já? Bytost? Vždyť jsem od svého početí až do své smrti podroben nesmírným změnám. Bytost v pravém smyslu slova nemůže podléhat žádným změnám; musí projevovat stále stejnou, totožnou životní energii. Nejsou ve mně žádné důkazy života, které by byly zcela obsaženy ve mně samém; v mém těle postupně dochází k naprostému vyschnutí životní síly – umírám. Smrti podléhá nejen mé pomíjivé tělo, ale ani samotná duše v sobě nemá žádnou záruku nezničitelného života – o tom mne poučuje Svatá Tradice Pravoslavné Církve. Naší duši, stejně jako Andělům, je nesmrtelnost darována Bohem: není její vlastností, není jejím přirozeným rysem. K zachování života potřebuje naše tělo dýchat vzduch a sytit se tím, co vydává země; aby si duše zachovala a udržela svou nesmrtelnost, potřebuje pomoc tajemného působení Boží ruky. Kdo tedy jsem? Pouhé zdání? Ale já přece cítím svou existenci. Jistý člověk rozmýšlel dlouhá léta o uspokojivé odpovědi na předloženou otázku, rozmýšlel a hroužil se v sebenazírání, ozařován světlem Božího Ducha. Dlouholetým uvažováním dospěl k této relativní definici člověka: “Člověk je odlesk bytí, a od tohoto Bytí je mu propůjčen charakter bytosti.” Bůh, jediný Jsoucí (Ex 3,14), se odráží v životě člověka, podobně jako se zrcadlí slunce v čisté dešťové kapce. V dešťové kapce vidíme slunce; ale to, co v ní vidíme, není skutečné slunce. Slunce je tam – vysoko, v nedosažitelné výši.
Co je má duše? Co je mé tělo? Co je můj rozum? Co jsou smysly srdce? Co jsou smysly těla? Co jsou síly duševní a tělesné? Co je život? Otázky nezodpovězené, otázky nezodpověditelné! Po celá tisíciletí si lidé tyto otázky kladli, snažili se je vyřešit, ale nakonec vždy od řešení upustili, když se přesvědčili o jejich neřešitelnosti. Co můžeme lépe poznat než naše tělo? Naše tělo má smysly a podřizuje se činnosti všech těchto smyslů. Poznání těla musí být tedy navýsost uspokojivé, neboť je získáváno rozumem i smysly. Stejně uspokojivé je i poznání duše, jejích vlastností a sil, předmětů nepodléhajících tělesným smyslům; zároveň je však toto poznání naprosto nedostačující vzhledem k podmínkám, za jakých může být poznání prohlášeno za úplné a dokonalé.
Chce-li věda probádat jakoukoliv věc, musí ji rozložit na elementární, nedělitelné části a potom ji z takto rozložených částí opět sestavit. Poznatky získané o věci tímto způsobem přijímá věda za spolehlivé; dokud nejsou hypotézy pozitivně doloženy, nemohou být zařazeny do soustavy poznatků, do osnov vědy, ačkoliv je lidská zvůle často prohlašuje ústně i v tisku za neochvějné pravdy, a vysmívá se tak údajné lidské nevědomosti a důvěřivosti. Aby však bylo možné uspokojivě analyzovat lidské tělo, je nutné tak učinit, dokud tělo ještě žije. Není možné určit podstatu života jinak než se ho mocnit a pozorovat jej v tom, co skutečně je. Správnost takové analýzy musí být doložena sestavením živého těla z jednotlivých částí. To však není možné. Analyzujeme však pouze mrtvá těla a nevíme, co život zanechává v opuštěném těle ani co si odnáší s sebou. Když pitváme mrtvá těla, seznamujeme se s mechanismem stroje, který je ukryt v tělesných útrobách; tento stroj je však již nezpůsobilý pohybu a činnosti, je to stroj, který je již zbaven své skutečné podstaty. Co vlastně víme o našem těle? Cosi, co je velmi vzdálené od úplného a dokonalého poznání.
Zeptejme se našeho rozumu, hlavního nástroje na získávání poznatků, jak by definoval svou podstatu: čím je? Silou duše? Tím je však vyjádřen pouze dojem, který v nás vyvolávají projevy našeho rozumu; podstata rozumu však zůstává neobjasněna. Totéž můžeme říci o lidském duchu, tedy o těch vyšších citech srdce, které nemají zvířata, o citech, jimiž se srdce člověka odlišuje od srdce zvířete a pozvedá se nad ně. Duch je silou duše. Jakým způsobem jsou síly duše spojeny s duší samotnou? Způsob tohoto spojení je nepostižitelný, stejně jako je nepostižitelný způsob spojení těla s jeho smysly – zrakem, sluchem a hmatem. Tělesné smysly opouštějí tělo ve chvíli, kdy z těla unikne život; jsou odnášeny duší, jež z těla odchází. To znamená, že tělesné smysly jsou součástí duše a v době, kdy duše přebývá v těle, stávají se jakoby smysly těla. Odtud vyplývá přirozený důsledek: schopnost duše cítit totéž, co cítí tělo; příbuznost duše a těla, a nikoli ta naprostá protichůdnost, kterou duši a stvořeným duchům nerozvážně připsali někteří myslitelé a která se jim z nevědomosti dosud připisuje. Mezi stvořenými bytostmi – stejně jako mezi čísly v matematice – existuje určitá posloupnost a z ní vycházející rozdílnost. Rozdíl mezi tvory může být značný, nijak to však nenarušuje jejich příbuznost ani posloupnost. Některé bytosti jsou hrubší než my, jiné naopak jemnější; avšak vše, co je stvořené a omezené, vše, co existuje v prostoru a čase, má hmotný /předmětný/ charakter – je to neoddělitelná vlastnost všeho omezeného. Nehmotný /nepředmětný/ je jedině Bůh. Bůh se radikálně liší od všech tvorů; Svou podstatou i vlastnostmi je jejich protikladem, stejně jako je nekonečno protikladem veškerým číslům. Tohle tedy víme o naší duši, rozumu a srdci! Co vlastně víme? Cosi, zcela zanedbatelné cosi.
Kdo však všechno naprosto uspokojivě ví? Jedině Bůh! Jako nekonečný má o všem dokonalé poznání, poznání prosté jakéhokoli nedostatku. Své poznání dokázal Bůh dokonalým důkazem: stvořením nesčíslných světů z ničeho, světů pro nás viditelných i neviditelných, známých i neznámých. Jenom nekonečnému náleží vyvádět bytí z nebytí – něco takového nedokážou žádná čísla, jakkoliv by byla velká. Velkolepým důkazem neohraničenosti Rozumu, řídícího stvořený vesmír, zůstává existence všeho existujícího. Lidé dokázali poznat – a to jen do určitého stupně – pouze zanedbatelný počet zákonů stvoření a bytí. Dokázali poznat i to, že veškerou přírodu ovládá Zákon, převyšující lidské chápání. Je-li rozumu třeba k pochopení pouhé části zákonů, je Ho tím více třeba k jejich vytvoření.
Člověče! “Všímej si sebe”, sebe zkoumej! Jestliže podle svých možností jasně pochopíš sebe sama, budeš daleko jasněji a pravdivěji pohlížet na vše, na co ti padne zrak vně tebe. Jakým způsobem a z jakého důvodu jsem začal existovat a vstoupil na kolbiště pozemského života? Vstoupil jsem na toto kolbiště nedobrovolně a bezděčně; příčinu přechodu z nebytí v bytí neznám. Přemýšlím, hledám tuto příčinu a musím přiznat, že ji nevyhnutelně nacházím v neomezené, neznámé a nepostižitelné Vůli, které jsem bezpodmínečně podřízen. Narodil jsem se s určitými schopnostmi duše a těla jako svými osobními rysy: byly mi dány – sám jsem si je nevybral. Narodil jsem se s různorodými nemocemi, jakoby už odsouzený k smrti. Narodil jsem se trpící a odsouzený k utrpení. Dostal jsem se do situace a prostředí, které jsem nalezl, nebo které mi byly připraveny... sám nevím. Během svého pozemského putování mohu jen velmi zřídka jednat podle své vůle a plnit si svá přání: takřka stále jsem násilně vlečen jakousi neviditelnou, všemohoucí Rukou, unášen jakousi Řekou, které se nemohu nijak protivit. Takřka stále narážím na něco neočekávaného a nepředvídatelného. Z pozemského života jsem pak odveden zcela nečekaně, bez mého souhlasu, bez jakéhokoli ohledu na mé pozemské potřeby, na potřeby mých blízkých, pro které jsem – jak si myslíme já i oni – nepostradatelný. Jsem navždy odveden ze světa a nevím, kam přijdu! Jsem odveden s pocitem strašlivé osamělosti! V neznámé krajině, do které po smrti vstoupím, mě nečeká nic známého – vše je nové, nikdy nepoznané. Abych mohl do této neznámé krajiny vstoupit, musím zde na zemi zanechat vše pozemské, musím se sebe svléct i své tělo. Z této neznámé krajiny nemohu vyslat žádnou zprávu o sobě, protože ji neuslyší nikdo, kdo má na sobě slupku pozemské, hrubé hmoty. Můj život na tomto viditelném světě je ustavičným bojem se smrtí, od kolébky až do hrobu. Mohu zemřít každý den a v každou hodinu, a přece neznám ani dne, ani hodiny své smrti. Vím, že zemřu, o tom není a nemůže být nejmenších pochyb, a přece žiji, jako bych byl nesmrtelný, protože se cítím nesmrtelným. Necítím blízkost smrti a nikdy bych nevěřil, že člověk může zemřít, kdybych na všech lidech neviděl, že smrt je nevyhnutelným údělem každého z nás. Jak věrně zobrazuje Evangelium nemoc naší vlády nad námi samými! Kdo z vás, praví Evangelium člověku, si může svým strádáním prodloužit život o jedinou píď? (Mat 6,27) Ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým, nebo tmavým. (Mat 5,36)
“Proč je tomu tak? Musím přiznat, že mnohé z toho, co zde bylo řečeno, je naprosto pravdivé. Trpitelské postavení lidstva na zemi, postavení, o němž se mohou všichni na vlastní oči přesvědčit, musí mít svou příčinu. Avšak jakou vinu mohou nést potomci za hřích praotce, který je svému potomstvu vzdálený a cizí? Potomstvo je trestáno – to je očividné. Proč je však trestáno, když je nevinné? Proč je odsouzeno ke strašnému věčnému trestu? Tento trest přechází z pokolení na pokolení, na každém z nich leží jako těžké břímě, na každé uvrhuje nesčíslná trápení a každé z nich nakonec smete z tváře země. Každé pokolení přichází na zem bezděčně, nedobrovolně a násilně. Každý člověk začíná svůj pozemský život, aniž může svobodně používat své schopnosti; v dítěti jsou navíc jen semínka těchto schopností, které je třeba vypěstovat. Jaký podíl má však potomstvo na hříchu praotce – podíl, který by byl hoden tak těžkého trestu – když se na tomto hříchu nemohlo a nemůže podílet ani nejjemnějším souhlasem svého srdce, ani nejmenším pochybením svého rozumu? Kde je Boží spravedlnost? Kde je Jeho milost? Vidím pouze jejich pravý opak!” Tak naříká nemocný člověk, zaslepený svým hříšným, hmotným způsobem života. Tak naříká a volá k odpovědnosti Boží řády.
Tak naříká neznalost Boha! Tak naříká lidská pýcha! Tak naříká lidská neznalost sama sebe! Tak naříká lživé mínění o sobě a svém postavení! Tak naříkají, a nikdo jejich nářek nevnímá. Takovými výkřiky lidé nevědomky odhalují neduhy, kterými jsou ovládáni, neduhy povýšenosti a sebeklamu. Takovými výkřiky se sami usvědčují z touhy být pány vesmíru, z touhy soudit a poučovat Boha v Jeho řízení světa. Nikdo jim však nedá vysněné nadoblačné trůny, na něž chtěli před vzpurnými lidmi dříve dosednout již vzpurní andělé. Nerozvážné počínání se utápí ve své nerozvážnosti jako v temné propasti a trýzní své oběti, které se tomuto počínání ukvapeně a se zápalem oddaly, trýzní je mukami neplodnými a pouty neodstranitelnými. Události si jdou svou vlastní cestou, uspořádání vesmíru neprochází žádnými změnami, Boží řády zůstávají neochvějné. Tvrdá zkušenost člověka jasně a nevyvratitelně přesvědčuje o jeho vlastní ubohosti a sebeklamu.
Důsledná matematická úvaha ukazuje člověku se vší zřetelností jeho nekonečnou odlišnost od Boha jak v podstatě, tak ve vlastnostech. Nedejme se zmýlit tím, že se pro vyjádření lidského i božského používají stejná slova: důvodem je chudoba lidského jazyka. Nekonečné se řídí zcela jinými zákony než vše, co může být vyjádřeno číslem pomocí kvantitativní metody pozitivní vědy, která je základem všech ostatních věd, jako je kostra základem lidského těla. Z tohoto axiomu vyplývá i axiom další: skutky nekonečného jsou přirozeně nepostižitelné pro všechny rozumné tvory, kteří podléhají vyjádření číslem /kvantifikaci/. Ať je číslo zvyšováno sebevíc, zůstává číslem a odlišuje se od nekonečného nekonečným rozdílem, stejným, jakým se odlišují od nekonečna všechna čísla. Snaha o pochopení nepochopitelného je pouze důsledkem falešného poznání, které je založeno na falešných pojmech. Taková snaha nemůže vést jinam než na scestí: stejně jako každý skutek vycházející ze lži, vede nutně i ona k naprosto zhoubným následkům. Z čeho se zrodila tato snaha? Z pyšného a mylného mínění o sobě samém, které člověka svádí k tomu, aby sám sobě připisoval jiný význam, než jaký mu byl dán v nekonečném vesmíru.
Pohlédnu na sebe! A hle, jaká podívaná se přede mnou objeví! Jak bezchybně jsem zde popsán, věrnými čarami a živými barvami, jsem zde popsán samotnými zkušenostmi a událostmi svého života! K jakému závěru mě vede tento portrét? K závěru, že jsem naprosto nesvébytná a nesamostatná bytost, že o sobě nemám ani to nejzákladnější, životně nutné poznání. Cítím naléhavou potřebu, cítím nutnost, aby mi někdo jiný uspokojivěji vysvětlil, kdo jsem, jaké je mé poslání, aby mi ukázal, jak správně jednat, a tím mne uchránil od činnosti, která postrádá smyslu a cíle.
Tuto naléhavou potřebu, tuto nutnost uznal sám Bůh. Uznal ji a daroval lidem Své Zjevené učení, povznášející nás k poznání, které je nedostupné pro naše vlastní chápání. Ve zjeveném učení odkryl Bůh Sebe člověku natolik, nakolik může být konečnému člověku objasněn a odkryt nekonečný a neobjasnitelný Bůh. Ve zjeveném učení odhalil Bůh člověku jeho význam a poslání, jeho vztah k Bohu a ke světu viditelnému i neviditelnému. Bůh odhalil člověku poznání o člověku samotném, nakolik je toto poznání dostupné lidskému rozumu. Úplné a dokonalé poznání člověka i všech ostatních tvorů má však jen Ten, který je schopen plného a dokonalého poznání všeho – nade vše dokonalý Bůh.
Srovnáváme-li Bohem zjevené učení s poznatky, které člověk získává pozorným zkoumáním sebe sama, zjišťujeme, že jeden zdroj poznání potvrzuje druhý a naopak. Vzájemně potvrzené poznání vyvstává před lidstvem v jasném světle nezpochybnitelné pravdy.
Bohem zjeveným učením je mi odkryto a životní zkušeností dokázáno, že jsem Boží stvoření. Jsem stvoření svého Boha! Jsem služebník svého Boha, služebník plně podrobený Boží moci, obklopený a ovládaný touto mocí, mocí neohraničenou a v plném slova smyslu absolutní. Je to moc, která se s nikým nemusí radit, moc, která neskládá nikomu žádné účty ze svých záměrů ani skutků. Nikdo, žádný člověk ani Anděl, zde není schopen ani poradit, ani cokoli pochopit. Slovo bylo na počátku u Boha. (Jan 1,2)
Jsem služebník svého Boha, bez ohledu na to, že mi je dána svobodná vůle a rozum, kterým se tato vůle řídí. Moje vůle je svobodná takřka jen ve výběru mezi dobrem a zlem; všude jinde naráží na svou ohraničenost. Mohu si něco přát, ale moje přání se setká s protichůdnou vůlí druhých lidí, s protichůdnými a nepřekonatelnými okolnostmi, a zůstane většinou nesplněno. Mohu si toho přát mnoho, ale vinou mé vlastní nemoci nepřinese většina mých přání žádný plod.
Zůstane-li naše přání nesplněno – zvláště když se zdá, že je to přání moudré, potřebné a užitečné – tehdy se naše srdce naplňuje smutkem. Podle významu našeho přání může tento smutek vzrůstat a nezřídka přejít až v malomyslnost, ba zoufalství. Co nás pak upokojí v těžkých chvílích duševního trápení, kdy je veškerá lidská pomoc bezmocná nebo nemožná? Upokojí nás jedině vědomí, že jsme služebníci a stvoření Boží; již samotné toto vědomí má nevýslovnou moc. Sotva se člověk z celého srdce pomodlí: staň se mi podle Tvé vůle, Pane můj – rázem utichne každá bouře v lidském srdci. Po těchto slovech, jsou-li pronesena upřímně, ztrácejí svou vládu nad člověkem i ta nejtěžší trápení.
Co to znamená? Znamená to, že jestliže člověk vyzná, že je služebník a stvoření Boží, jestliže se zcela oddá do vůle Boží, vstupuje okamžitě celou svou bytostí do oblasti svaté Pravdy. Pravda dodává duchu a životu člověka správný směr. Kdo se pozvedne do oblasti Pravdy, kdo se jí podřídí, ten získává mravní a duchovní svobodu, mravní a duchovní štěstí. Tato svoboda a toto štěstí jsou nezávislé na lidech i okolnostech.
Vytrváte-li v Mém slovu, řekl Spasitel židům, budete opravdu Mými učedníky. Poznáte Pravdu, a Pravda z vás udělá lidi svobodné. Každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu. Jestliže tedy Syn Boží, který je Pravda, z vás udělá lidi svobodné, budete skutečně svobodní. Já jsem Cesta, Pravda a Život. (Jan 8,31,34,36; 14,6) Služba hříchu, lži a marnosti je otroctvím v plném smyslu slova, i když se na první pohled blýská svobodou. Toto otroctví je otroctvím věčným. Opravdu a dokonale svoboden je pouze ten, kdo je skutečným služebníkem svého Boha.
Začnu-li ještě hlouběji zkoumat své nitro, otevře se přede mnou zcela nový pohled. Vidím, že v mé vlastní vůli panuje naprostý rozvrat. Vidím, že vůle je nepokorná rozumu, že však i rozum ztratil schopnost vůli správně řídit, schopnost správně jednat. Při roztržitém, světském způsobu života mohu tento stav pozorovat jen stěží; jestliže se však uchýlím do samoty a je-li má samota osvícena světlem Evangelia, pak se mi rozvrácenost mých duševních sil ukáže v rozsáhlém, temném a strašném obraze. Stane se mi svědectvím, že jsem skutečně bytost padlá. Jsem sice služebník svého Boha, ale služebník, který Boha rozhněval, služebník zavržený, trestaný Boží rukou. Tak o mně hovoří i Boží Zjevení.
Nacházím se ve stavu společném pro všechny lidi. Lidstvo je soubor bytostí trápených rozličnými strádáními a tresty. A nemůže tomu být jinak! Důkazy této skutečnosti mám k dispozici vně i uvnitř sebe. Kdybych nebyl na zemi vyhnancem, stejně jako všichni moji bratři, lidé, kdyby můj pozemský život nebyl trestem – proč by byl celý tento život místem neustálého lopotění, neustálých konfliktů, nenasytného snažení, jež nelze nikdy a ničím uspokojit? Proč by byl pozemský život místem nepřetržitého strádání, jednou většího, jindy zas menšího, jednou pociťovaného, jindy zahlušeného opojením z pozemských starostí či požitků? Proč by tu byly nemoci a ostatní neštěstí, osobní i společenská? Proč by v lidské společnosti docházelo k rozbrojům, urážkám a vraždám? Proč by tu bylo všechno to různorodé zlo, zlo, které neúnavně vystupuje proti dobru, utlačuje je a pronásleduje, zlo, které takřka vždycky nad dobrem vítězí? Proč by byl člověk ve svém nitru otráven jedem vášní, proč by jej vášně trápily nesrovnatelně více než všechna vnější neštěstí? Proč by byla na zemi smrt, která nás všechny nemilosrdně požírá?
Co znamená to neustálé střídání pokolení (generací), z nichž každé povstává z nebytí, na krátký čas vstupuje do života, aby opět mizelo neznámo kam? Co to znamená, že se každé pokolení chová na zemi tak, jako by na ní mělo být věčně? Co to znamená, že se lidská činnost neustále obrací proti sobě samé, že člověk něco ustavičně staví, s námahou, doslova na potocích lidské krve, a přitom svou práci ustavičně ničí, se stejnou námahou a se stejným krveproléváním?... Země, toť slzavé údolí, údolí vyhnanství, údolí neutuchajícího nepořádku a zmatku, údolí pouze dočasného pobytu bytostí, které ztratily svou původní důstojnost a svůj domov, které zároveň ztratily i zdravý rozum. Kolik je jen druhů utrpení, kterými lidé strádají v tomto temném a hlubokém údolí! Strádají pod tíhou nouze, ale i v bohatství a nadbytku; strádají v ubohých chýších i v honosných královských síních; strádají vnějšími neštěstími i tím strašným rozkladem, kterým je zasaženo nitro každého člověka, kterým je zasažena naše duše i tělo, kterým je zvrácen a zaslepen náš rozum.
Nyní jsem odhalil sám sebe! K těmto nesporným a hmatatelným závěrům mě přivádějí zkušenosti z mého života i vše, co se dělo a děje s lidstvem. Takovým jsem i podle Božího zjevení, které mne ovšem odhaluje ještě mnohem jasněji. Boží zjevení mi jako Boží dar otvírá dveře poznání, dveře, k nimž jsem sice mohl pomocí vlastního rozumu dojít, které však přede mnou zůstávaly zavřené. Boží Zjevení praví, že první člověk byl stvořen Bohem z ničeho. Byl stvořen jako duchovně krásný, nesmrtelný a prostý veškerého zla. Tato slova Písma musí být pravdivá: vždyť já cítím svou nesmrtelnost, a zlo je mi cizí; nenávidím zlo, trápím se jím, jsem jím sváděn jako nějakým našeptávačem a tyranem. První stvořený člověk na zemi byl uveden do té části nebe, která se nazývá ráj. Zde, uprostřed ničím nerušené blaženosti, sám sebe otrávil tím, že dobrovolně okusil zlo, a společně se sebou a v sobě otrávil a vydal záhubě i veškeré své potomstvo. Adam – tak se jmenoval ten člověk – byl zasažen smrtí, tj. hříchem, který nenávratně rozvrátil lidskou přirozenost a učinil člověka nezpůsobilým blaženého života. Zahuben touto smrtí, avšak nezbaven svého bytí – přičemž smrt je tím strašnější, je-li zakoušena – byl člověk svržen v okovech na zem, v hrubém a strádajícím těle, ve které se změnilo jeho tělo původní, svaté, duchovní a nepodléhající vášním. Za přestupek člověka se stala prokletou i země: ztratila svůj prvotní stav a nabyla podoby, jakou musí mít obydlí vyhnanců z nebes, vyhnanců odsouzených za porušení Božího přikázání. S nepřátelským vztahem veškeré viditelné přírody vůči nám se setkáváme na každém kroku. Na každém kroku slyšíme její výčitky, její odsudky a nesouhlas s naším jednáním. Člověku, který odmítl poslušnost Bohu, přestala být poslušná živá i neživá příroda! Příroda poslouchala člověka, dokud on sám poslouchal Boha. Nyní si ji člověk podřizuje násilím; příroda se mu staví na odpor, vypovídá poslušnost, často svého pána trýzní, často se proti němu krutě a nečekaně bouří. Zákon o rozmnožení lidského rodu, ustanovený Tvůrcem po stvoření, nebyl zrušen; začal však fungovat pod vlivem pádu, a tak se změnil a zvrátil. Rodiče propadli nepřátelským vztahům mezi sebou, zapomínajíce na svou tělesnou jednotu; propadli porodním bolestem a starostem o výchovu dětí; děti jsou počínány v lůně rozvratu a v hříchu a přicházejí na svět za smrtelných obětí. Každému člověku je dán pouze dočasný pobyt na povrchu zemském, uprostřed rozličných a nesčíslných trápení. Po uplynutí lhůty, určené neviditelným Bohem, musí každý člověk sestoupit do věčného vězení, do pekla /podsvětí/, vyplňujícího širé nitro naší planety. Co je vlastně lidstvo, lidstvo naplněné pyšnou iluzí o sobě samém, marnou a lživou iluzí, jež ho zbavuje rozumu? Lidstvo – to je smetí, nepotřebné pro nebe, vymetené z nebe, nahrnuté nejprve na kraj propasti a potom, postupně, úměrně svému rozmnožení – do propasti samotné. Tato propast se nazývá bezednem; takovou je ve vztahu k lidem. Není z ní východu: závory země se za mnou zavřely navěky (Jon 2,7), praví Písmo.
Naslouchám slovům Božího Zjevení a poznávám, že jsou pravdivá. Není možné neuznat jejich pravdivost! Vždyť nekonečný Bůh je nejdokonalejší Dobro; člověk se od Něho odlišuje nekonečným rozdílem své podstaty, a navíc se svými vlastnostmi a orientací stal protivníkem Boha. Stane-li se člověk, natolik nicotný před Bohem, zároveň i Jeho protivníkem, jakou může mít hodnotu před Boží svatostí a velikostí? Podle Písma (Zjev 22,11,15) má hodnotu jen opovrženíhodné nečistoty a skvrny. Musí být vyhnán od tváře Boží, jakoby ukryt před Božím zrakem.
Boží Zjevení člověka poučuje, že je stvoření a služebník Boží, avšak služebník-zločinec, stvoření zavržené, které se plazí a hyne ve svém pádu. Tím, že obcoval s původcem zla, zuřivým a vytrvalým Božím nepřítelem, padlým andělem, tím, že podlehl tomuto nade vše zlému duchu, nasytil se člověk jedem a přišel o svou přirozenou svobodu. Tak převrátil svůj přirozený vztah k Bohu a stal se, podobně jako padlý anděl, Božím nepřítelem. Mnozí lidé jsou s tímto stavem spokojeni, nechápou a ani nepředpokládají stav jiný, nacházejíce uspokojení ve službě hříchu. Jiní, poučeni Bohem a zbytkem své dobré vůle, vstoupili do usilovného zápasu s hříchem, avšak nemohli očistit svou přirozenost od jejího protipřirozeného nánosu – od zla, nemohli roztrhnout okovy otroctví a svrhnout jho hříchu a smrti. Obnovit přirozenost mohl pouze Tvůrce této přirozenosti.
Na základě nepochopitelného Božího soudu tonulo lidstvo více než pět tisíc let ve strašném otroctví; tonulo v otroctví a hojně naplňovalo vězení pekla. Avšak již ve chvíli, kdy do tohoto otroctví upadlo, dostalo lidstvo od Boha příslib svého budoucího vysvobození. U Pána je jeden den jako tisíc roků, a tisíc roků jako jeden den. (2Pet 3,8) Tento příslib byl dán lidem spolu s trestem za jejich provinění. Lidstvo bylo hodno tohoto příslibu jen proto, že příčinou jeho pádu byla lest a oklamání, nikoli záměrný a promyšlený úmysl. Po pěti tisících let sestoupil k pozemským vyhnancům jejich Vykupitel – vtělený Bůh. Navštívil jak předdveří našeho vězení – povrch země, tak i vlastní vězení – peklo. Daroval spasení všem lidem a postavil je před svobodnou volbu, zda spásu přijmou, nebo ne. Osvobodil všechny, kdož v Něho uvěřili: uvězněné v podzemní propasti vyzdvihl na nebe a putující po povrchu zemském přivedl k obecenství s Bohem, zpřetrhav jejich obcování se satanem. Bohočlověk vzal na Sebe všechny následky lidského pádu, vyjma hříchu. Přijal i způsob pozemského života, který odpovídá padlému a zavrženému, tomu, kdo je trestán spravedlivým Božím soudem, kdo si uvědomuje svůj pád, kdo vyznává Boží spravedlnost a s vlídnou trpělivostí nese veškerá Boží dopuštění. Svými skutky dal Vykupitel každému z lidí vzor pro jeho vlastní skutky na cestě životem.
Evangelium nám ukazuje dva charakteristické rysy Spasitelova díla: naprosto přísné plnění Boží vůle ve skutcích, které jsou závislé na svobodné vůli a dokonalou pokoru vůči vůli Boží a Božím řádům. Sestoupil jsem z nebe, řekl Pán, abych konal ne Svou vůli, ale vůli Toho, který Mě poslal. (Jan 6,38) Což nemám pít kalich, který Mi podal Otec? (Jan 18,11) Přísné plnění Boží vůle a pokoru k Božím řádům vyjadřoval Bohočlověk celým Svým životem. Bohočlověk přinesl z nebe na zem velikou ctnost, počátek všech ctností, ctnost, kterou ztratil Adam v nebi – ctnost poslušnosti Bohu; přinesl ji lidem, topícím se v záhubě pro neposlušnost Bohu. Tato ctnost se ve své velikosti projevila zejména v Kristově přijetí krutého utrpení. Ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na Své vznešenosti, že je rovný Bohu, nýbrž sám Sebe se zřekl, vzal na Sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. (Fil 2,6-8) Díky Své nejdokonalejší pokoře Bohu byl Pán podle Své lidské přirozenosti jediným opravdovým Božím Služebníkem. Byl tím nejdokonalejším Božím služebníkem, protože se nikdy a v ničem nevzdálil od pokorného plnění Boží vůle. Tuto svatou povinnost člověka před Bohem nevyplnil uspokojivě a neochvějně žádný ze spravedlivých lidí.
Shromážděným Izraelitům Pán řekl: Hledám ne Svou vůli, nýbrž vůli Toho, který Mě poslal. (Jan 5,30) Před začátkem Svého utrpení a smrti na kříži, jež přinesla život lidskému pokolení, ukázal Pán na Sobě bezmocnost padlého člověka před trestajícími Božími řády. Padl na Něj smutek a úzkost. Trýzeň Své duše odkryl vyvoleným učedníkům: Je mi přesmutno až k smrti (Mat 26,38), řekl jim. Potom přistoupil k modlitbě, tomuto věrnému zastánci ve všech zkouškách a pokušeních. Padl tváří k zemi (Mat 26,39), Jeho lidská stránka byla uvedena do takového stavu, že Jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve (Luk 22,44). Bez ohledu na napětí, do kterého byla přivedena lidská přirozenost Bohočlověka, vyjadřovala Jeho modlitba vyjadřovala nejen přítomnost lidské vůle, ale i plnou pokoru lidské vůle vůči vůli Boží. Modlitba, kterou Bohočlověk pronesl před začátkem Svého utrpení, znamená hluboce duchovní a drahocenný odkaz pro všechny křesťany. Tato modlitba dokáže vlít útěchu do duše ztrápené břemenem nejtěžších útrap. Otče Můj, řekl Pán ve Své modlitbě, jestliže je to možné, ať Mě mine tento kalich; ale ne jak Já chci, nýbrž jak Ty chceš (Mat 26,39); ale ať se stane ne Má vůle, nýbrž Tvá. (Luk 22,42) Kalichem myslel Pán Boží řády. Tento kalich podává Pán člověku k jeho spáse.
Smrt na kříži, jakož i urážky, mučení a bití, které jí předcházely, přijal Bohočlověk na Sebe dobrovolně. Vzal na Sebe trest jako Syn Boží a Bůh, který má jednu vůli s Otcem a Duchem; vzal jej na Sebe, na nevinného a bezhříšného, na Syna člověka a zároveň Syna Božího, aby vykoupil provinilé a hříšné lidstvo. Tomu, který se Ho navzdory Božím řádům pokusil lidskými prostředky ochránit, řekl: Zastrč zase svůj meč tam, kam patří. Anebo myslíš, že by Mi Můj Otec neposlal více než dvanáct pluků andělů, kdybych Ho o to poprosil? Ale jak by se potom splnily výroky Písma – v němž je popsána vůle Boží – že se tak musí stát? (Mat 26,52-54) Stejné pochopení pro nezvratnost Božích řádů vyjádřil i před Pilátem. Pyšný Říman, dotčený Pánovým mlčením, řekl: Se mnou nechceš mluvit? Nevíš, že mám moc Tě propustit, a že mám moc dát Tě ukřižovat? Pán mu odpověděl: Neměl bys nade Mnou vůbec žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. (Jan 19,10-11) Všemu vládnou Boží řády, vše určuje Boží moc – a ty jsi jen nástroj, který nechápe sebe sama. Tento nástroj je ovšem obdařen rozumem a svobodnou vůlí: toho si je Pilát vědom, a také to drze a ješitně vyjadřuje. Tento nástroj jedná bez sebemenšího pochopení pro Boží řády, jedná však svobodně a dobrovolně. Jeho skutky jsou hříchem, který má svou váhu i velikost na Božím soudu.
Protivení se Božím řádům patří ke skutkům satanským. Když Pán Svým učedníkům předpověděl Svá budoucí strádání a násilnou smrt, Petr si Ho vzal stranou a začal Mu to rozmlouvat: “Uchovej Bůh, Pane! To se Ti nesmí stát!” On se však obrátil a řekl Petrovi: “Pryč ode Mne, satane! Svádíš Mě, neboť nemáš na mysli, co je Boží, ale co je lidské.” (Mat 16,22-23) Petr byl na první pohled veden dobrým úmyslem; jednal však pod vlivem myšlení a dobroty, jež jsou vlastní padlé lidské přirozenosti. Avšak rozum a dobrota padlého lidstva jsou nepřátelské vůči Boží vůli a nejsvětější dobrotě, jež vychází z Boha; odmítají a odsuzují Boží řády. Lidský rozum a vůle jsou ve své slepotě schopny protivit se a vystupovat proti Božím ustanovením a řádům a nechápou, že jde o počínání nesmyslné, že jde o souboj nejomezenějšího, nicotného stvoření se všemohoucím a nade vše dokonalým Bohem.
To není vaše věc, abyste věděli čas a hodinu, jak je Otec z vlastní moci ustanovil (Sk 1,7), řekl Pán Apoštolům, když se Ho tázali na čas, kdy obnoví království v Izraeli. Tato Pánova odpověď je odpovědí na všechny otázky po Božích řádech, které klade lidská pýcha a zvědavost. To není vaše věc, lidé, abyste znali to, co Bůh z vlastní moci ustanovil! Vám náleží chápat jen to, co odpovídá vašemu rozumu; chápat úmysly nekonečného Rozumu vám nenáleží.
Vaše jednání, lidé, musí spočívat výhradně v plnění Boží vůle. Příklad takového jednání byl ukázán, pravidla takového jednání byla lidstvu předána dokonalým člověkem, Bohem, který na Sebe přijal lidskou podobu. Nechte se vést mocí opravdové víry v Boha, pečlivě kráčejte cestou evangelních přikázání a uctivě se smiřte s Božími řády.
Co vede k porušování a popírání Kristových přikázání? Co vede k protivení se Božím řádům, k marným snahám, reptání, nadávkám a zoufalství? Nepamatování na věčnost, nepamatování na smrt, nepamatování na to, že jsme pouze dočasnými poutníky na zemi; zavržení myšlenky, že jsme na zemi pouhými vyhnanci, snaha uspokojovat žádosti a vášně, přání těšit se z tělesných a hříšných rozkoší, zhoubná iluze o sobě a sebeobelstění, pod jejichž svůdným vlivem člověk nerozumně zneužívá své svobodné vůle a moci, kterou má nad sebou, a činí ze sebe oběť pozemské pomíjivosti, usmrcuje sebe sama, zříká se blaženosti, navrácené utrpením Vykupitele, a připravuje si v pekle věčný hrob – hrob pro tělo i pro duši.
Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš (Fil 2,5), nabádá křesťany apoštol Pavel a připomíná pokoru Bohočlověka vůči Božím řádům: pokoru bezvýhradnou, jdoucí až k přijetí trestu, který byl určen pouze pro těžké zločince z barbarských národů, trestu, jehož byli římští zločinci zproštěni. Odhoďme proto všecko, co by nás mohlo zatěžovat, všecko, co by nás mohlo rozptylovat, a vytrvale běžme běh o závod, který je nám určen. Mějme oči upřeny na Ježíše: od Něho naše víra pochází a On ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se Mu nabízela, vzal na Sebe kříž a nic nedbal na urážky. Myslete na to, jak On to nesl, když Mu hříšní lidé prudce odporovali. To vám dodá síly, abyste neumdlévali a vnitřně neochabovali. (Žid 12,1-3) Tak i Ježíš podstoupil utrpení za branou, aby vlastní krví posvětil lid. Vyjděme tedy k Němu mimo tábor a snášejme urážky jako On! (Žid. 13,12-13) Vyjít z tábora a zavrhnout veškerou pýchu znamená zříci se lásky ke světu. Apoštol připomíná Boží útěchu, již slíbil Bůh Svým vyvoleným, které přijal za Své syny a které na důkaz jejich synovství navštěvuje utrpením. Když tě Pán vychovává, můj synu, neber to na lehkou váhu, ani neklesej na mysli, když tě kárá. Pán totiž trestá toho, koho má rád, a šlehá každého, koho uzná za Svého syna. (Žid 12,5-6)
Kristus trpěl za vás, praví svatý apoštol Petr, zanechal vám tak příklad, abyste šli v Jeho šlépějích. (1 Pet 2,21) Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni. (1 Petr 2,20-21) Takové jsou Boží řády! Taková jsou Boží ustanovení! Takové je poslání opravdových křesťanů po celý čas jejich pozemského putování! Bohem milovaní křesťané! Nedivte se tomu zlému, co vás potkává, tomu nepatřičnému, dějícímu se mimo jakýkoli pořádek, té očistné výhni (1 Petr 4,12), která je vám posílána jako zkouška. Radujte se při útoku pokušení! Jako se zde na zemi stáváte účastníky Kristových utrpení, tak se v budoucím životě stanete společníky Jeho slávy a vítězství. Dům Boží náleží Božímu soudu, potřebuje tento soud. Božím domem se nazývá celá Kristova Církev i každý jednotlivý křesťan. Tento dům potřebuje Boží navštívení a očistu, neboť je vystaven neustálé poskvrně a poškozování. I při veliké pomoci různých utrpení, která smiřují ducha člověka, tak náchylného k vlastnímu sebepřeceňování, je těžké, velmi těžké získat spásu. Stěží se zachrání spravedlivý! (1 Petr 4,18) Je-li tomu tak, jak teprve dopadnou ti, kdo se zdráhají poslušně přijmout Boží Evangelium? (1 Petr 4,17) Jak se bude moci ukázat na světle člověk bezbožný a hříšník? (1 Petr 4,18) Opásejte se všichni pokorou, neboť Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. (1 Petr 5,5) Sestoupení Boží blahodati pocítíte podle zvláštního pokoje a útěchy, které se rozlijí ve vašich srdcích, jestliže vyznáte, že Boží soud nad vámi je spravedlivý, že vy sami jste hodni trestu a že jej potřebujete. Přijdou-li na vás pokušení, nepodléhejte zármutku, beznaději, skleslosti ani vzdoru – těmto projevům pýchy a nevěry; ale naopak, oživeni a posíleni vírou, pokorně se skloňte pod mocnou ruku Boží, a On vás povýší, až přijde k tomu čas. Na Něj hoďte všechnu svou starost, vždyť Jemu na vás záleží. (1 Petr 5,6-7) Trpící! Vězte, že trpíte podle Boží vůle; buďte ubezpečeni, že bez Boží vůle, bez Božího dopuštění by k vám žádné trápení nepřišlo. Pohlédl na vás milostivě Pán, smiloval se nad vámi, uznal vaše srdce a váš život Sobě milými, a proto vám nabídl svou pomocnou ruku ve Svých řádech. On vám dopustil trápení pro vaše očištění, pro vaši ochranu, jako prostředek k dostižení dokonalosti. Trpící podle vůle Boží! Když přichází strádání, oddejte se zcela vůli a milosti Boží a s obzvláštní pečlivostí a horlivostí plňte Boží přikázání. Okamžiky utrpení jsou těmi blahými chvílemi, ve kterých Bůh pozvedá duši Svého milovaného vyvolence ze středu ostatních lidí.
Z pozemského života do Nebe ustanovil Bůh úzkou a bolestnou cestu: na této cestě je třeba nést kříž; touto cestou prošel pod tíhou Svého kříže i Vůdce křesťanského lidu, vtělený Bůh. Kříž znamená, že sneseme v Pánu všechna příkoří a útoky, které na nás budou dopuštěny Boží vůlí. Takový je Boží soud. Na čem je založen? Na tom, že člověk na zemi je zločincem ve vyhnanství. Tomuto zločinci je dána krátká lhůta pozemského života jedině proto, aby poznal svůj pád a zavržení, aby poznal nutnost spásy a získal tuto spásu prostřednictvím Vykupitele lidstva, našeho Pána Ježíše Krista. Zločinec, který se vyznal ze svých zločinů a pokorně žádá milost, musí své pokání dokázat samotným životem. Pokání nemůže být přiznáno upřímným, není-li dosvědčeno odpovídajícím jednáním. Zločinec musí dokázat opravdovost svého obrácení k Bohu naplněním Boží vůle a pokorou této vůli: musí před spravedlivým i milostivým Bohem prokázat svou trpělivost při všech trestech, jež Bůh dopouští, musí svou trpělivost přinést jako vonné kadidlo, jako Bohu příjemnou oběť, jako věrohodný důkaz své víry.
Všichni svatí, všichni bez výjimky, prošli cestou utrpení. Všichni běželi po dráze pozemského života plné ostrých trnů, živili se nekvašeným chlebem různých útrap, polévali se hořkým yzopem a neustále pili z kalichu rozličných zkoušek. Bylo to nevyhnutelné pro jejich spásu a dokonalost: zkoušky jim sloužily jako prostředek duchovního vzdělávání, jako lék i jako trest. Poškozená lidská přirozenost přinesla v každém člověku odpovídající plody, ať již v menší či větší míře. Naše poškozená přirozenost neustále potřebuje utrpení jako protijed: utrpením se tlumí její citová vazba k hříšnému jedu vášní, zvláště k pýše – k vášni, která je nejjedovatější a nejzhoubnější ze všech vášní; utrpením je Boží služebník postupně zbavován nadutého, nepatřičného sebevědomí a přiváděn k pokoře a duchovní moudrosti. Nadutým sebevědomím se nevyhnutelně ztrácí harmonie a důstojnost života, byť zvnějšku vše vypadá zcela uspokojivě. Hospodine, vyznává se Bohu Jeho svatý Prorok, vím, že Tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě pravdou. (Ž 118,75) Tvé soudy jsou dobrotivé (Ž 118,39), navzdory jejich zdánlivé tvrdosti. Jejich následky jsou blahodárné, přinášejí život a sladkost. K dobrému je mi to, že jsem pobyl v trápení, abych se naučil ustanovením Tvým. (Ž 118,71) Cestu pravou jsem vyvolil, soudy Tvé sobě předkládám (Ž 118,30), neodchyluji se od Tvých soudů (Ž 118,102), protože bez poslušnosti Tvým soudům se Ti nemohu líbit. V těžkých zkouškách a souženích, když nepřichází odnikud pomoc, připomínám si Tvé dávné soudy, Hospodine, v tom útěchu najdu. (Ž 118,52) Neboť čekám na Tvůj soud! (Ž 118,52) Tvé soudy mi budou na pomoc! (Ž 118,175) Sedmkrát za den, to jest neustále, chválím Tě ze soudů Tvých spravedlivých (Ž 118,164): lidským jednáním, které odpovídá jednání Božímu v Jeho nepostižitelných řádech, je neustálé, či podle možností, velmi časté vzdávání chvály Bohu. Vzdáváním chvály Bohu se vyhánějí myšlenky nevíry, malodušnosti, reptání, potupy a zoufalství a vzbuzují se myšlenky svaté a Boží. Apoštol praví: Ale když nás Pán trestá, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni s tímto světem. (1 Kor 11,32) Amen.
Sv. biskup Ignatij Brjančaninov
Sv. biskup Ignatij se narodil r. 1807 v obci Pokrovskoje ve známé šlechtické rodině Brjančaninových. Po předčasné smrti prvních dvou dětí nemohli mít manželé Brjančaninovi dlouho žádné děti, a tak bylo chlapcovo narození rodiči považováno za projev Boží milosti a vyslyšení častých modliteb matky. Chlapec byl pokřtěn jménem Dimitrij, na památku ctihodného Dimitrije Priluckého (svátek 24. února). Už v domácím sídle získal mladý Dimitrij klasické vzdělání. Naučil se nejen dobře ovládat svou mateřštinu, ale i latinu, řečtinu a tři další evropské jazyky, což mu velmi pomohlo při jeho budoucím životním zaměření.
Ve svých šestnácti letech byl svými rodiči poslán do St. Peterburku, kde začal studovat Hlavní inženýrské učiliště. Zde se však prohloubily jeho zdravotní problémy, kterými trpěl již od svého narození, a lékaři časem shledali situaci bezvýchodnou a předpovídali mladému šlechtici brzkou smrt. K jejich údivu se na podzim r. 1826 Dimitrij uzdravil natolik, že mohl dokončit závěrečné zkoušky na akademii a stát se carským inženýrem-důstojníkem. Zvláštní sklon k duchovním hodnotám pravoslaví a zážitky z nedávno překonané nemoci vedly Dimitrije k tomu, že požádal cara Nikolaje I. o uvolnění z vojenské služby. Když se však car dozvěděl, že cílem mladého důstojníka je vstoupit do monastýru, odmítl jeho žádost a převelel jej do Dinaburské pevnosti. Navzdory svému podlomenému zdraví, odmítavému postoji rodičů, kteří od svého syna očekávali úspěšnou dráhu šlechtice, a nakonec i proti vůli samotného cara, začal Dimitrij navštěvovat mnohé monastýry. Vyhledával zde přítomnost známých duchovníků a starců, které žádal o duchovní rady a pomoc na své cestě ke službě Bohu. Po mnohaletém úsilí se mu podařilo přesvědčit imperátora Nikolaje I., aby jej uvolnil z vojenské služby.
V roce 1831 byl bez vědomí svých rodičů a známých takřka tajně postřižen přeosvíceným vladykou Stěfanem, biskupem vologodským, na monacha a nedlouho nato vysvěcen na jerodiakona a jeromonacha. Při monašském postřihu přijal jméno Ignatij v čest sv. mučedníka Ignatia Bohonosce. Pověst o znamenitém a velmi vzdělaném monachovi Ignatiji se donesla nejen ke známému moskevskému metropolitovi Filaretovi, ale též k samotnému imperátorovi, který – dovolávaje se svých dřívějších práv vůči bývalému důstojníku – jej ustanovil představeným Sergejevské pustiny nedaleko St. Peterburku. Představeným Sergejevské pustiny byl archimandrita Ignatij takřka čtyřiadvacet let. Za tuto dobu dokázal zvelebit nejen samotnou pustinu, která se při jeho příchodu nacházela v katastrofálním stavu, ale především prohloubit duchovní život zdejších monachů, s důrazem na obnovu duchovního vedení starcem a návrat dávných hodnot ruské pravoslavné zbožnosti. Sergejevská pustina se za dobu duchovní správy archimandrity Ignatije stala pro obyvatele St. Peterburku tím, čím je pro obyvatele Moskvy Trojicko-sergejevská lavra.
V r. 1857 archimandrita Ignatij přijal biskupské svěcení a byl jmenován biskupem kavkazským a černomořským. Těžce podlomené zdraví, se kterým zápasil celý svůj život a které mu nedovolovalo mnohdy ani v klidu dokončit sv. liturgii, bylo příčinou toho, že po čtyřech letech požádal o uvolnění ze své biskupské katedry. V r. 1861 odešel na odpočinek do Nikolo-babajevského monastýru. Zde se mohl v klidu věnovat své teologické literární činnosti, ve které natolik vynikal, že byl často lidmi nazýván Ignatijem Novým Bohoslovcem. Když se mu podařilo sestavit většinu svých prací do podoby uceleného teologického díla, prohlásil, že nastal čas, aby byl povolán k Bohu, kterého nadevše miloval a jemuž zasvětil celý svůj život. A skutečně, nedlouho po vydání poslední ze svých knih se začal sám připravovat k odchodu z tohoto světa. Zesnul tiše uprostřed modlitby a s otevřeným modlitebníkem v ruce dne 30. dubna 1867.
Sv. biskup Ignatij Brjančaninov zanechal svým následníkům a žákům především velmi cenné duchovní literární dílo. Byl nazýván učitelem pláče, novým Jeremiášem a často i posledním ruským monašským učitelem a spisovatelem se zvláštní, až prorockou silou slova, schopností srozumitelně a aktuálně vykládat asketické učení svatých Otců pravoslaví, v jejichž odkazu vždy kráčel a ve znalosti jejichž děl se mu nikdo z jeho současníků nemohl vyrovnat.
Sv. biskup Ignatij Brjančaninov byl kanonizován Ruskou pravoslavnou církví v červnu roku 1988 na místním sněmu, svolaném při příležitosti tisícího výročí pokřtění Rusi. Jeho památku si připomínáme 30. dubna.
