Moře života - svědomí
Svědomí.
Svědomí je jedním ze smyslů lidského ducha – jemné a průzračné, schopné rozlišit dobro od zla.
Tento smysl rozlišuje dobro od zla daleko lépe nežli rozum.
Je mnohem těžší obelstít svědomí než rozum.
I když je rozum obelstěn a podporován hříšnou vůlí, musí ještě dlouho zápasit s naším svědomím.
Svědomí je přirozený zákon.
Člověk se řídil svým svědomím až do chvíle, kdy přijal Zákon písemný. Lidstvo si však po svém pádu začalo postupně osvojovat nesprávné představy o Bohu, o dobru a zlu. A rozum, který byl přelstěn pádem, předával tyto své představy svědomí. Proto bylo nezbytně nutné, aby člověk přijal Zákon písemný, který jediný jej může dovést k pravdivému poznávání Boha i k veškeré další bohulibé činnosti.
Kristovo učení, zpečetěné Svatým Křtem, léčí naše svědomí od zla, kterým je nakazil hřích (Žid. 10,22). Pouze tehdy, když se řídíme Kristovým učením, může se nám navrácená původní správná funkce svědomí udržovat a povznášet.
Zdravé a správně fungující svědomí však můžeme mít jen uvnitř Pravoslavné církve, protože přijetí jakékoliv nepravdivé myšlenky má dopad na naše svědomí a odvádí je od jeho správné funkce.
Svévolně páchané hříchy jen zatemňují, otupují, zahlušují a uspávají svědomí.
Veškerý hřích, který není očištěn pokáním, zanechává na svědomí škodlivé stopy.
Neustálý svévolný hříšný život svědomí postupně umrtvuje.
Avšak zcela zabít vlastní svědomí není možné. Svědomí bude stále provázet člověka až do strašného dne Kristova soudu, a tam svého svévolníka usvědčí.
Podle učení svatých Otců je oním soupeřem člověka, o kterém mluví Evangelium (Mat. 5,25), právě jeho svědomí.
A opravdu, svědomí je náš soupeř! Protože se vždy protiví veškerému našemu nezákonnému počínání.
Po celou dobu našeho pozemského života, na naší cestě k nebi, je potřeba žít v míru s tímto soupeřem, aby nás nezačal usvědčovat ve chvíli, kdy se bude rozhodovat o našem věčném životě.
Písmo praví: vysvobozuje duše svědek pravdomluvný (Př. 14,25). Pravdomluvným svědkem je naše čisté svědomí. Duši, která dbá na jeho rady, ochrání před hříchem po celý život, až do příchodu smrti, a také od pozdějších věčných muk po smrti.
Tak jako se ostří nože brousí o kámen, vybrušuje se naše svědomí Kristem. Prosvětluje se Jeho učením a zdokonaluje se dodržováním evangelních přikázání.
Svědomí, prosvětlené a zdokonalené Evangeliem, jasně a podrobně ukazuje každému člověku jeho hříchy, včetně těch nejmenších.
Nečiň nikdy žádné násilí svému soupeři – svědomí! V opačném případě přijdeš o svou duchovní svobodu, hřích tě zajme a sváže. Prorok naříká před Bohem nad těmi, kteří popírají své svědomí a sami sebe obelhávají: Efrajim bude poroben a zkrušen soudem, protože se rád honí za žvástem. (Oz. 5,11)
Svědomí má velmi jemné ostří; toto ostří se musí chránit a zase chránit. Chrání se však jen tehdy, když člověk plní to, co od něj Bůh žádá; dojde-li i přesto k narušení některého z požadavků, ať pro lidskou slabost, nebo z náhodného vzplanutí, vždy se člověk musí umýt v slzách pokání.
Nemysleme si, že existuje bezvýznamný hřích. Každý hřích je narušením Božího Zákona, protivením se Boží vůli a potlačením svědomí.
Od maličkých, na první pohled nepatrných hříchů přecházíme postupně až k velikému hříšnému pádu.
“Vždyť o co jde? To přece není velký hřích! A je to vůbec hřích? Zajisté to není hřích!” Tak přemýšlí člověk, který nedbá o své spasení, když se chystá okusit pokrm zakázaný Božím Zákonem. Celou záležitost pokládá za nepodstatnou a postupně své svědomí zapírá.
Ostří se otupuje a světlo hasne, duši zahalují mlha a chlad nedbalosti a necitlivosti.
Necitlivost se nakonec stane obvyklým stavem duše. A duše bývá s tímto svým stavem často docela spokojená, dokonce jej považuje za stav, který se líbí Bohu, za klidné svědomí. Zatím však došlo k naprosté ztrátě pocitu vlastní hříšnosti, ztrátě blahodatného duchovního života, k ukolébání a zaslepení svědomí.
V tomto stavu, stavu strašného zatemnění a necitlivosti, snadno vcházejí do duše různé hříchy a stavějí si v ní svá doupata. Hříchy, které se již usídlily v duši, se postupně mění v návyky, srovnatelné s naší běžnou přirozeností, dokonce jsou někdy silnější. Tyto hříšné návyky se nazývají vášně. Člověk ani nic nepostřehne, a už je nečekaným způsobem spoután hříchem, který si z něj učiní svého zajatce a otroka.
Ten, kdo nikdy nedbal na napomínání svého svědomí a dopustil, že vpadl do otroctví hříchu, může jen s velkým úsilím a za zvláštní Boží pomoci roztrhnout okovy tohoto otroctví a zvítězit nad vášněmi, které se mezitím staly součástí jeho přirozených vlastností.
Milovaný bratře! Chraň si pozorně, pečlivě a ze všech sil své svědomí!
Chraň si svědomí ve svém vztahu k Bohu. Plň všechna Boží přikázání – ta, která všichni vidí, i ta, která jsou neviditelná a známá pouze Bohu a tvému svědomí.
Chraň si své svědomí ve vztahu k bližnímu. Neuspokoj se pouze příznivým vztahem ke svému okolí! Požaduj sám od sebe, aby i tvé svědomí bylo s tebou spokojeno. A svědomí bude jen tehdy spokojené, když nejenom činy, ale i tvé srdce bude mít takový vztah k bližním, jak to přikazuje Evangelium.
Chraň si své svědomí ve vztahu k věcem. Vzdal se nestřídmosti, rozkoše, nedbalosti a nezapomeň, že všechny věci, které používáš, byly vytvořeny Bohem, že to jsou Boží dary, dané člověku.
Chraň si své svědomí i k sobě samému. Nezapomínej, že jsi obraz a podobenství Boží a že jsi povinen předložit tento obraz Bohu v čistotě a svatosti.
Běda, třikrát běda, jestliže Pán nepozná v tobě Svůj obraz a nenalezne na něm žádnou shodu se Sebou. Tehdy zazní Jeho strašný výrok: neznám vás (Mat. 25,12). Nepotřebný obraz pak bude uvržen do nikdy neuhasínajícího pekelného plamene.
Nekonečná radost však obejme duši, na kterou Pán pohlédne a uvidí v ní shodu se Sebou samým. Uvidí v ní krásu, kterou jí ve Své nekonečné milosti dal při stvoření, obnovil a rozmnožil při vykoupení a které přikázal, aby v neporušené celosti udržovala svou hodnotu tím ,že se bude protivit veškerému hříchu a zachovávat všechna evangelní přikázání.
Neumlkající, nepokrytecký opatrovník i hlídač, který nás napomíná při všech našich odstoupeních – to je svědomí. Amen.
